Věčná oběť oblbování
Po revoluci se často mluvilo o tom, že aby se Česko stalo skutečně svobodnou zemí, nestačí jen ekonomická obnova – je nutná i změna myšlení. Tehdy se říkalo, že teprve generace, která se narodí ve svobodném Československu (a později Česku), nebude zatížena starým způsobem uvažování. Přiznám se, že mi to tehdy nesedělo. Zdálo se mi, že všichni chápou, že starý režim byl špatný a nový přináší svobodu. O sobě jsem nepochyboval – co mi paměť sahá, byl jsem vždy kritický vůči komunistickému Československu. Papaláše jsem nesnášel, ruštinou pohrdal a jako samouk jsem se učil angličtinu.
Dnes si však denně uvědomuji, jak hluboce jsem se mýlil. Indoktrinace, které jsem byl vystaven, zanechala v mé mysli mnohem hlubší stopy, než bych si kdy pomyslel. Televize, rádio, škola – to všechno na mě působilo, i když jsem informace přijímal s nedůvěrou. Přesto atmosféra, podtext, zvuky, obrazy, situace v pečlivě vybraných filmech – to vše dokázalo vyslat sdělení, mnohdy podprahové, které dodnes rezonuje v neuronových drahách mého mozku.
Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem krátce po revoluci poprvé navštívil Mekku kapitalismu – New York. Trvalo mi několik dní, než jsem se zbavil pocitu permanentního ohrožení, strachu z přepadení či okradení. Tyto obavy byly výsledkem komplexní propagandy, které jsem byl dlouhodobě vystaven, aniž bych si to uvědomoval. Samozřejmě – oficiální propagandu jsem si korigoval poslechem Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. Na západě republiky se dala chytit i německá televize. Ale přesto – ten zvláštní pocit nejistoty při procházkách po Manhattanu byl skutečný. O Bronxu nebo Queensu jsem si netroufal ani uvažovat.
Nikdy jsem nebyl příliš dobrodružný typ a možná právě proto jsem za celou dobu svých pobytů v Americe nezažil nic, co by se dalo označit za kriminální incident. Možná je to jen náhoda, možná opatrnost. Každopádně ten kontrast mezi propagandou a realitou byl zřejmý – propaganda budila strach, realita byla mnohem příznivější.
Dnes si čím dál víc uvědomuji, jak trvalé následky může mít ideologická manipulace. A překvapuje mě, jak silně tyto stopy v člověku zůstávají. Nejvíc to vnímám ve vztahu k „osvobození“. Kdykoli slyším nebo čtu, že Československo vlastně Rudá armáda neosvobodila, ale spíš obsadila a připravila půdu pro novou porobu, hluboce a upřímně se stydím. Stydím se, že jsem členem národa, který se takto dokáže chovat k památce tisíců mladých mužů – z Ruska, Ukrajiny, Běloruska a bůhví odkud – kteří položili život za to, abychom se nestali otroky nacistického Německa.
Tito kluci měli své milé, matky a otce – a už se k nim nikdy nevrátili, protože jejich těla zůstala někde zakopaná v české zemi. A když dnes vidím, jak se památníky jejich obětí odstraňují, pomalovávají nebo hanobí, znovu cítím hluboký stud. Stydím se, že dýchám stejný vzduch jako ti, kteří se na tom podílejí. Jsem trvalá oběť komunistické propagandy - pořád ten jed mám v sobě.
A možná právě o tom mluvili ti zkušenější, když říkali, že naše generace musí udělat místo nové – aby mohla být napravena ideologická škoda, kterou napáchal minulý režim, a aby konečně mohlo vyjít nové slunce – slunce trvalé spravedlnosti, dobroty a lásky.
Naštěstí ale máme v naší zemi mnoho dobrých lidí, kteří se nás staré a pomýlené snaží nezištně léčit z tohoto nezaviněného bludu. Budiž jim za to dík. Ať jim to Nebe vrátí.