Tajná zabíjačka za války: jak praděda přelstil udavače v kožených kabátech

Byla válka a s ní přišly příděly, nařízení a zákazy. Každé hospodářství muselo přesně hlásit, kolik chová prasat a kdy se bude porážet. Jakékoli „navíc“ znamenalo obrovské riziko – pokutu, vězení, někdy i něco horšího. Naše rodina tehdy nahlásila, že jedno prase si zlomilo nohu a musí být poraženo. Ve skutečnosti však padla prasata dvě – a maso bylo třeba rychle a bezpečně ukrýt.

O všechno se postaral právě praděda. Byl to zručný a přemýšlivý člověk. Během několika dnů předem postavil uvnitř domu novou zeď s otvorem a vytvořil tak malou komoru bez dveří, která se po naplněním masem, sádlem a uzeninami zazdila. Zvenčí vypadala jako běžná část domu, která tam stála odjakživa - s původní větrací mřížkou vysoko mimo zorné pole kolemjdoucích.

Brzy dorazila očekávaná kontrola. Nepřišli žádní Němci v uniformách, ale místní – lidé, kteří se během okupace sami zpravidla prohlásili za Němce a občany Říše, ačkoli jim to ne vždy bylo uznáno. A o to víc se snažili být horliví a „důslední“. Jak se říká, „poturčenec horší Turka“ – a tihle byli přesně takoví. Ve svých typických dlouhých kožených kabátech chodili po vesnici, prohledávali domy a dávali lidem pocítit, že mají moc.

Prohlédli stavení od sklepa po půdu. Nahlédli do chléva, kuchyně i všech komor. Ale novou zeď neodhalili. Malý větrací otvor považovali za běžnou součást stavby a o skrytém prostoru tak neměli ani tušení. Odešli s nepořízenou – a rodina si mohla oddechnout.

Když se situace uklidnila, praděda zeď zase zboural. Vše se vrátilo do původního stavu, jako by tam nikdy žádná skrýš nebyla. A maso, které by jinak mohlo přivolat pohromu, rodině pomohlo přežít zimu.

Dnes už po té tajné komoře není ani památky, ale příběh o pradědově chytrosti a odvaze se u nás vypráví dál. Je to připomínka toho, že i v nejtemnějších časech dokázali obyčejní lidé přelstít mocnější – a že často největší nebezpečí nepřichází zvenku, ale od těch, kteří zradí vlastní sousedy.