Stojím na stanici a čekám na autobus. Nebe je zatažené a drobně prší. Autobus mi právě ujel před očima, o kousek jsem ho nestihl. Mám tedy asi deset minut čas. Čas čekání a trochu nedobrovolné svobody být sám se sebou a svými myšlenkami. Vzpomenu si na cvičení, které se občas snažím dělat, hlavně před spaním. Je to dobře známé cvičení z jogínské praxe. Adept se soustředí na svůj dech, jak proudí v plicích, a tím se snaží potlačit tok myšlenek – cílem je nemyslet a spojit se se svým vegetativním já. Říkám si, že si tím ukrátím čas, než přijede další autobus. Budu cvičit – snad se zdokonalím.
Stále se mi to úplně nedaří. Slyším, jak nedaleko projíždějí auta, vedle stojí skupinka tří lidí, kteří si o něčem povídají. Snažím se zachytit, o čem mluví, nedaří se mi to – chytám každé druhé slovo a moc mi ta jejich konverzace zatím nedává smysl. Hluk ulice je dost velký a já nestojím dost blízko. Je mi hloupé se přiblížit.
Jeden z toho hloučku je asi třicátník, docela sympatický mladý muž, nejspíš podnikatel nebo bankovní úředník. Má na sobě džíny, ale ne ledajaké – je vidět, že byly vybrány s velkou péčí a určitě nepatří k nejlevnějším. Na nohou má boty, o kterých bych si troufl říci, že jsou velmi kvalitní – odhaduji dva až tři tisíce korun. Vím to, posledně jsem se na podobné díval v nějakém internetovém obchodě.
Dalším členem ve skupince je mladá žena, takový ten emancipovaný typ, který je schopen se postarat sám o sebe. Dost asi vydělá, to se dá poznat – vypadá sebevědomě, hezky, vkusně upravená. Na mě působí dost přitažlivě, i když ten její půvab není nijak podbízivý. Žádné krátké sukně ani tetování. Směje se něčemu, co mladý muž říká.
Poslední ze skupiny je k tomuto páru trochu kontrastní. Je to starší muž tmavší pleti – ne starý, ale očividně starší. I když stále dobře nechápu, o čem si všichni povídají, myslím, že jeho čeština není příliš dobrá. Pomyslím si: Španěl nebo Ital, asi kolega z práce nebo nějaký dobrý známý. Na jeho oblečení se nedá poznat, odkud je. Kdyby neměl trochu tmavší pleť a tmavé vlasy, asi bych podle oblečení nepoznal, že se jedná o cizince.
Jak stále prší, zelené listy stromů, které vidím opodál, se lesknou. Mám rád zelené stromy a vůbec zeleň v Praze. Zeleň a parky působí jako protiváha hluku a prachu městské dopravy.
Vidím, že se přibližuje nějaký autobus. Z dálky ještě nejsem schopen rozeznat, jestli je to ten, na který čekám. Skupinka vedle se stále o něčem baví. Mně mezitím v hlavě běží proud myšlenek, pozorování, odhadů a ptákovin – o cizích botách, cenách, původu, sympatiích a dešti.
Stále ještě nevím, jaká je ta správná technika dýchání. Ale myslím, že už začínám chápat, proč se to tolik lidí snaží naučit.