Slovo ke vstupu Bohuslava Rudolfa do komunity zdejších blogerů

Píšu tento článek přesto, že jsem se rozhodl pro bobříka mlčení vůči p. Rudolfovi, což jsem vysvětlil v diskusi pod svým článkem „Ne, Izrael není ideální. Ale…“ z 18. července. Přerušení komunikace se ovšem týkalo internetové diskuse. Nyní je p. Rudolf plnohodnotným blogerem, což to mění situaci.

Autor věnoval svůj premiérový článek tématu, které nás rozděluje („O možnostech zmírnění budoucí vlny palestinského terorismu“/26. 7. 2025). Aniž by to bylo jeho záměrem, kouzlem nechtěného přiznává, že izraelská operace v Pásmu Gazy je oprávněná. Jeho nosná myšlenka, interpretovaná volně: válka proti teroru, způsob jak je vedena, vygeneruje nové a nové formace teroristů, kteří se budou rekrutovat z řad civilního obyvatelstva. Na první pohled se může zdát, že má autor pravdu. Podívejme se ale na celou věc z jiného úhlu.

Má-li nám být druhá světová válka (WWII) zpětně v něčem k užitku, pak v poučení. Je to doslova nevyčerpatelný pramen, studnice poznání. Němečtí civilisté v řadě měst zažívali během spojeneckého bombardování stejně tíživou situaci jako nyní obyvatelstvo Pásma během izraelských operací. Je ale možné použít argument, že spojenecké nálety a následná devastace německých měst vygeneruje další a další nacisty, a proto by se s bombardováním mělo přestat? Jistěže ne! Ještě dnes zní něco takového jako naprostá pošetilost, jako něco, co by pomohlo hitlerovskému agresorovi. Navíc si myslím, že takto tenkrát nikdo neuvažoval.

Jestliže jsme dnes konfrontováni s názorem, že izraelská válka proti teroru vytvoří rezervoár nových teroristů, pak to znamená jediné – že Arabové v Pásmu (ano, civilisté) mají teror tak řečeno ve své DNA. Je-li pro ně boj proti teroru, který tam zavedla vláda hnutí Hamás (svobodně zvoleného v demokratických volbách v roce 2006, od té doby tam žádné volby neměli), znamená ne méně, ale více teroru, pak je zřejmé, že hranice mezi teroristickým a civilním sektorem v enklávě téměř neexistuje. O to je pro Izrael boj proti teroru komplikovanější, o to víc důvodů mají jeho nepřátelé nasazovat mu psí hlavu, samozřejmě na základě falešné a jednostranné interpretace tamní situace.

Pan Rudolf přiznává: „To, co se děje v Gaze, mne trápí.“ Mě rovněž. Rozdíl bude patrně v tom, že mě primárně trápí nelidské utrpení nevinných (ano, nevinných) rukojmí držených střídavě v podzemí a v civilních rodinách, kde dle svědectví propuštěných zažívali stejné peklo, ponižování a nedůstojné zacházení jako mezi gangstery, kteří je nezavraždili jenom proto, že jim slouží pro účely vydírání Izraele.

Autor uvádí, že způsob vedení války v Pásmu je v rozporu s jejími deklarovanými cíli – osvobození rukojmí a likvidace vlády Hamásu nad Pásmem. Jinými slovy, Izrael podle něj vede válku nesprávně. Je to stejně opovážlivé jako tvrdit, že také Churchill, Stalin a Roosevelt, pak Truman, vedli válku proti Hitlerovi a Japoncům nesprávně. Položím řečnickou otázku, jak jinak válčit s tak zákeřným agresorem? Kdybychom žili v dospělém věku v časech WWII, dovolil by si p. Rudolf kritizovat Spojence za to, jak jsou vedeny operace proti nacistické bestii? Nebo by si dovolil troufale spojeneckým generálům radit, jak proti nacistům „humánně“ bojovat? Něčemu takovému se zdráhám uvěřit. O co je teroristické zlo menší než nacistické?

Jiná autorova teze: „Motivací pro likvidaci Hamásu bylo a je zajištění bezpečnosti obyvatel Izraele do budoucna. K němu ale nedojde, pokud bude Hamás v nepříliš vzdálené budoucnosti nahrazen velkým množstvím ke všemu odhodlaných teroristů.“ Je-li tomu tak, znamená-li, opakuji znovu, válka proti teroru více teroru, podpořeného segmentem společnosti mimo Hamás a spol., pak je nutné v ní pokračovat do totálního vítězství. Německo bylo nutné v širším slova smyslu denacifikovat, Pásmo Gazy bude nutné deterorizovat.

Závěr. Palestinskoarabský terorismus je vnějším projevem hluboce zakořeněné, zavilé protiizraelské (i protižidovské) nenávisti, které je Svatá země svědkem ve vyhrocené formě už zhruba sto let. Tato zášť byla hnacím motorem klíčových momentů protižidovského zla, počínaje Hebronským masakrem 1929. Pak následovalo arabské odmítnutí dvoustátního řešení 1947, agrese Arabů proti Státu Izrael 1948, permanentní individuální teror, hospodářský a jiný bojkot, zablokování vodních cest (Suezský kanál, Tiranská úžina), vyprovokování všech blízkovýchodních válek, vznik OOP, raketový teror vedený z Pásma Gazy a jižního Libanonu… a tak dále. Vzpomeňme na chartúmské trojí NE 1967. Uznání Izraele – NE, mír s Izraelem – NE, jednání Izraele – NE. Všeuvedené je rámováno jediným cílem: zlikvidovat na území historické Palestiny nezávislý židovský Stát Izrael, případně mu co nejvíce uškodit. Nynější válka v Pásmu Gazy je jen dalším dílem tohoto nenávistného protiizraelského seriálu. V tom je podstata této krize.