Historie usvědčuje palestinskoarabskou propagandu ze lži
Boj o pravdu
Protiizraelská propaganda, vedle zdeformované prezentace nynější protiteroristické války v Pásmu Gazy, má v arzenálu i jiný trik. Popírání historického sepětí Židů s Jeruzalémem a Zemí izraelskou.
Třebaže židovské kořeny vážící se k Jeruzalému a Izraeli se datují do doby dávno před zrozením Mohameda a vznikem islámu, současnost nabízí jiný narativ. Palestinští Arabové a jejich podporovatelé preferují mladší islámskou historii před starší židovskou, což se projevuje i v postojích organizace, která by měla být prestižní a férová, ale není, je jednostranně proarabská: UNESCO. Staví se tak za lživý arabský výklad historie, který kromě jiných zahrnuje tvrzení, že Židé nebyli nikdy v Jeruzalémě trvale přítomní, židovská historie je smyšlená, židovské chrámy v Jeruzalémě nikdy neexistovaly. Také proto Izrael na konci roku 2018 UNESCO opustil a nově se tak rozhodly i Spojené státy.
Důkazy, že pravdu, pokud jde o historické vazby Židů k Jeruzalému, mají samotní Židé a nikoli muslimové přinesl 26. července na webu listu The Jerusalem Post prof. David Golinkin, spisovatel a emeritní předseda jeruzalémského Schechterova institutu židovských studií. Zaměřil se na židovský svátek Tiša Beav, nejsmutnější v hebrejském kalendáři, protože si v něm Židé připomínají zničení Prvního a Druhého chrámu, jakož i další národní tragédie, které je v průběhu dějin potkaly. Došel k závěru, že Židé nemohou být osadníci – kolonisté: nemohou kolonizovat zemi, kterou Bůh zaslíbil Abrahamovi před třemi tisíci osmi sty let a v níž zhruba stejnou dobu žijí.
Se svátkem Tiša Beav (letos 3. srpna) i období před ním je spojena řada omezení. Jen pro ilustraci: zahrnují kromě jiného zákaz radovat se, uzavírat obchodní dohody, pořádat zásnubní hostiny a svatby, stříhat si vlasy a holit vousy, prát prádlo, brát si nové oblečení, konzumovat maso a pít víno, koupat se, pronášet požehnání šehchejanu* pro radostné okamžiky života a dokonce – až na výjimečné pasáže – číst hebrejskou Bibli.
* Požehnán jsi, Hospodine, náš Bože, Králi světa, že jsi nás zachoval naživu, udržel při životě a dovolil nám dožít se tohoto okamžiku.
Kromě vyjmenovaných známých smutečních zvyků (výčet není úplný) se v židovských dějinách dodržovaly i jiné obyčeje. Rabín Joseph Schwarz se v roce 1833 vydal z Německa do Svaté země, aby studoval historii a geografii Země izraelské. O čtyři roky později poslal domů dopisy, v nichž popisoval zvyky místních Židů. Uvedl, že během svátku Tiša Beav „si kantor posype hlavu popelem a po něm to dělají ostatní věřící“. Dále zabalí všechny svitky Tóry ve svaté schráně v synagoze a všechny její ozdoby do černé látky (Autor: Avraham Jaari, kniha Igrot Erec Jsrael, rok vydání 1943). Rabín Isachar ibn Susan (1510–1574) byl vůdcem marockých Židů v Safedu. Ve své knize Tikun Jissachar, vydané v roce 1564, zaznamenal: „Je naším zvykem v Safedu v Horní Galileji, že v noci během svátku Tiša Beav kantor vstane a předtím, než začne číst jakýkoli žalozpěv, nahlas řekne: »Naši bratři, děti Izraele, vězte, že dnes je tolik a tolik let od zničení našeho Chrámu a naší slávy!« Pak on a členové shromáždění ve smutku zatleskají a pronesou »Požehnaný je Spravedlivý soudce«, načež všichni hořce zapláčou a kantor začne zpívat žalozpěv stanovený pro tuto noc“ (zdroj: Jaakov Gellis, kniha Minhagei Eretz Jisrael, rok vydání 1968).
Postřehy křesťanských autorů
Takřečený „Cestovatel z Bordeaux“ byl poutník, který navštívil Svatou zemi a Jeruzalém v roce 333 n. l. . Zanechal následující popis v latině: „A tam na Chrámové hoře jsou dvě Hadriánovy sochy. Nedaleko soch je perforovaný kámen — kamenný blok s otvory, ke kterému každý rok přicházejí Židé, lijí na něj olej, lkají, vzdychají, trhají si oděv a pak odcházejí“ (autor Ben-Zion Dinur, kniha Zion 3, rok vydání1929). To znamená, že jednou ročně, na svátek Tiša Beav, měli Židé povoleno vstoupit na jeruzalémskou Chrámovou horu, aby oplakávali zničení obou chrámů.
Obdobný popis nabízí Jeroným, překladatel Bible z původních jazyků do latiny (známý jako Vulgata), který žil v Betlémě v letech 386 až 420 n. l., kde také zemřel. Ve svém komentáři k biblické knize proroka Sofoniáše na téma svátku Tiša Beav uvedl: „Až do dnešního dne je zakázáno těmto pokryteckým »nájemníkům« (myšleno Židům) přijít do Jeruzaléma kvůli vraždě proroků a posledního z nich, Božího syna, pakliže nepřijdou plakat; neboť jen v tom případě jim je za poplatek povoleno truchlit nad troskami města. Příslušníky tohoto lidu je možné spatřit v den dobytí Jeruzaléma a jeho zničení Římany. Ženy nosí šaty potrhané na cucky, a staří muži nesou tíhu těchto rouch a let; shromažďují se k času smutku, svým tělem a oděvem dokazují význam »hněvu Hospodinova«; příslušníci tohoto chudého lidu oplakávají trosky svého Chrámu a nejsou hodni žádného soucitu soucitu“ (zdroj David Golinkin, časopis Sidra 16, ročník 2000). Nelze říci, že by Jeroným slynul láskou k Židům, nicméně jeho svědectví má pro naši dobu zásadní význam.
Postřehy Jeronýma, velkou částí křesťanského světa považovaného za svatého, jakož i postřehy dalších, výše uvedených osob usvědčují palestinskoarabskou protiizraelskou propagandu ze lži. Takříkajíc napříč staletími je doloženo, že Židé měli k Jeruzalému a Zemi izraelské hluboký vztah, udržovali s ní kontakt a především – od starověku nebyla Země izraelská nikdy, v žádném období, zcela bez židovského obyvatelstva. Židé v této zemi žili dávno předtím, než do ní začali expandovat při svých výbojích v 7. století n. l. nájezdníci z Arabského poloostrova – Arabové.
●