Slova jako software moci

Tento proces má nenápadnou podobu – říká se mu strategická komunikace, resilience, inkluzivita, udržitelnost či bezpečný prostor. Každý z těchto pojmů působí klidně, morálně a racionálně. Ale v jejich spojení se skrývá něco zásadního: poslušnost beze ztráty pocitu svobody. V minulosti se moc projevovala zákazem. Dnes se projevuje nastavením slovníku, v němž už odpor nedává smysl. Když přijmete jazyk systému, přijmete i jeho algoritmus. Například:

• kdo zpochybní udržitelnost, stává se neodpovědným,

• kdo kritizuje rovnost, stává se podezřelým,

• kdo zpochybní strategickou komunikaci, stává se „dezinformátorem“.

Nejde o to, že by tato slova byla sama o sobě špatná. Problém je, že se stala neutrálními zbraněmi – jejich morální samozřejmost ruší možnost diskuse. Nejrafinovanější moc je ta, která se tváří jako neutrální a racionální. Dnešní režimy už nepotřebují ideologii – stačí jim slovní rámec, který se nedá zpochybnit, protože působí odborně. Pojmy jako „digitální transformace“, „zelená tranzice“ nebo „strategická odolnost“ působí vědecky, ale reálně fungují jako mocenské skripty: předem definují, co je pokrok, a co odpor. Všechno mimo jejich rámec je neviditelné nebo nevyslovitelné. Mocenský jazyk funguje jako software:

• každé slovo má svůj kód,

• každé opakování zvyšuje jeho výkon,

• každá pochybnost je bug systému.

Když někdo vysloví slovo „narativ“, není to jen popis, ale i akt moci – označuje, co má být bráno vážně a co je odpad. Tento mechanismus dnes nahrazuje ideologii: místo víry ve „správnou doktrínu“ stačí používat správná slova. Slovní poslušnost je pohodlná. Nepotřebuje cenzuru, protože lidé se sami autocenzurují – ne ze strachu, ale z pocitu, že „nechtějí znít špatně“. Tím se z moci stává kulturní software, který běží na dobrovolné spolupráci. Není to diktatura, ale verze systému, která se sama aktualizuje podle veřejných očekávání. Prvním krokem k obnovení svobody není křik, ale znovunalezení významu slov. Měli bychom si znovu připustit, že pojmy jako rovnost, bezpečnost, veřejný zájem nebo udržitelnost nejsou dogmata, ale spory o hodnoty. Slovo, které nelze zpochybnit, už není slovem, ale kódem poslušnosti.

Moc dnes nepotřebuje potlačovat svobodu projevu – stačí, když předefinuje jazyk, kterým o ní mluvíme. Než se tedy začneme bát cenzury, měli bychom se obávat něčeho tiššího: ztráty významu slov, která kdysi znamenala svobodu, odpovědnost a rozum. Slova se totiž nestávají nebezpečnými, když se zakazují, ale když přestanou znamenat to, co znamenala.