Nápravou „Systému kompenzačního kreditu“ bude „Systém dekompenzačního kreditu“
Štíhlý stát
Jednou z největších iluzí současné politiky je představa, že společnost lze řídit přes kompenzace. Když něco nefunguje — zregulujeme to, dotujeme, a nakonec kompenzujeme škody, které jsme způsobili vlastními zásahy. Tento přístup vytvořil Systém kompenzačního kreditu: stát nejprve vyrobí problém, pak na něj poskytne kompenzaci, kterou si lidé nebo firmy mohou čerpat, často formou dotace, úlevy či jiné formy „pomoci“. Zní to jako záchranná síť. Ve skutečnosti je to měkká klec. Čím déle v ní jste, tím méně jste schopni fungovat bez ní.
Každá vlna regulací, dotačních titulů a záchranných balíčků vytváří závazek mezi státem a občanem, nebo mezi státem a firmou. Tento závazek má podobu kompenzačního kreditu — morální i ekonomické půjčky, která nevede k rozvoji, ale k závislosti.
Typický scénář: Stát zavede opatření, které ekonomiku poškodí (například regulace nebo uzávěra). Aby zmírnil dopad, nabídne kompenzace. Firmy i občané je přijmou, protože jiná možnost není. Po několika letech vznikne celá vrstva lidí a firem, které jsou na těchto kompenzacích existenčně závislé. Stát tím získá mocenský nástroj – kdo čerpá, ten mlčí.
Kompenzační kredit tedy není dar. Je to dluh bez smlouvy, který oslabuje schopnost společnosti žít bez státu. Tento model neřeší příčiny problémů. Pouze otupuje bolest, kterou sám vyvolal. Je to jako když lékař zlomí nohu, dá vám dlahu a pak vás chválí, jak krásně se to hojí pod jeho dohledem. Každá další krize pak generuje nový balíček, nové příspěvky, nové záchranné úvěry. A přitom neroste odolnost společnosti — jen její závislost.
Veřejný rozpočet se plní sliby, ne prostředky. A občané začínají věřit, že jedinou cestou ke stabilitě je čekat na další kompenzaci. Opravdová náprava systému proto nespočívá v „lepších kompenzacích“, ale v jeho rozebrání — dekompenzaci. Systém dekompenzačního kreditu znamená aktivní rozvázání závislosti mezi občanem a státem tam, kde už dávno neměla vzniknout. Místo „co ještě přidat“ se začíná ptát: Co můžeme zrušit?Kde přestat uplácet neschopnost? Kde má stát uvolnit prostor, aby vznikla přirozená ekonomika?
Dekompenzace není krutost. Je to rehabilitace společnosti po letech umělé výživy. Stejně jako tělo zakrní, když dlouho leží v posteli, zakrní i ekonomika, když se dlouhodobě krmí kompenzacemi místo výkonem.Zavedení dekompenzačního systému by neznamenalo okamžité vypnutí všech podpor. Znamenalo by odbourávání závislostí — krok po kroku. Stát by přestal hrát roli záchranného polštáře pro všechno a všechny a vrátil by občanům i firmám prostor i odpovědnost.
Místo dotací na přežití by vznikl tlak na skutečnou konkurenceschopnost. Místo věčného čekání na vládní „balíček“ by se ekonomika znovu učila stát na vlastních nohou. Systém kompenzačního kreditu je jako záplata na trhlině v hrázi. Čím déle ji lepíte, tím víc vody prosakuje. Až nakonec zjistíte, že místo opravy hráze jen lepíte stále větší záplaty. Skutečná změna nepřijde s další dotací, ale s dekompenzací — s návratem odpovědnosti, autonomie a svobody. Stát nemusí být všemocným dárcem. Stačí, aby přestal být všudypřítomným dlužníkem.