Schwarzenbergové: Společnost s vykořisťováním neomezeným od roku 1621
Doba temna
Když dnes zaslechneme jméno Schwarzenberg, mnozí si vybaví knížete Karla, ikonu pravicové politiky, šlechtice s vlídným úsměvem a rakouským přízvukem. Málokdo ale ví, že za touto zdvořilou fasádou se skrývá dlouhá a temná historie feudální moci, násilí a vykořisťování, která začala ve velkém stylu po roce 1621 — po potlačení českého stavovského povstání. Šlechtický rod Schwarzenbergů se stal jedním z nejmocnějších v českých zemích. A stejně jako jiní vítězové Bílé hory, nepřišel k majetku díky pracovitosti, ale díky věrnosti Habsburkům, konfiskacím a podmanění poddaných.
Rod Schwarzenbergů pocházel původně z Frank. V českých zemích se začal výrazně prosazovat až po roce 1620, kdy Habsburkové rozdávali zabavený majetek nekatolických stavů svým věrným služebníkům. A Schwarzenbergové byli věrní až do morku kostí. Získali ohromné pozemkové celky, včetně panství Třeboň, Hluboká, Český Krumlov, Orlík, Netolice a mnoha dalších. V 18. století jejich majetek zahrnoval desítky tisíc hektarů půdy, rybníky, lesy, pivovary, mlýny i doly. Pod jejich vládou žily desítky tisíc poddaných. Ale tohle nebylo žádné osvícené panování. Byla to tvrdá feudální realita, kde panstvo žilo v přepychu — a venkované v bídě.
Na Schwarzenberských panstvích byla robota soustavná, tvrdá a bez slitování. Poddaní byli nuceni pracovat na panských polích, v lesích, při výstavbě zámků, rybníků a silnic. Robota trvala několik dní týdně, a často se ještě rozšiřovala o „mimořádné“ robotní povinnosti. A co za to? Nic než holé přežití — a to ještě ne vždy. Zámky Hluboká či Český Krumlov jsou dnes symbolem šlechty „s vkusem“. Ale za každým jejich barokním sloupem a anglickým parkem stojí neplacená práce tisíců lidí, kteří dřeli do úmoru, často i děti a starci.
Kromě roboty museli poddaní platit daně a dávky v naturáliích: desátky z obilí, daně z dobytka, poplatky za mletí mouky, za užívání panských pastvin, za svatbu, křest nebo dědictví. Knížecí pokladna byla vždy hladová — a jakákoli zmínka o neplacení se rovnala vzpouře. Schwarzenbergové provozovali tzv. „vrchnostenský kapitalismus“ — vlastnili vše od lesů po lihovary, kontrolovali trhy a vymáhali monopolní práva. Kdo chtěl prodávat maso nebo pivo, musel tak činit pod patronací panstva — a platit za to.
Stejně jako jiné loajální rody po roce 1621 se i Schwarzenbergové zapojili do tvrdé rekatolizace českých zemí. Protestantismus byl postaven mimo zákon, kostely a školy byly převedeny katolické církvi, a obyvatelé byli nuceni pod hrozbou trestů konvertovat. Na schwarzenberských panstvích docházelo k nucenému vyhánění evangelických farářů, k zavádění katolického školství a k násilnému dohledu nad náboženským životem poddaných. Kdo odporoval, čelil vyhnanství, vězení nebo ztrátě majetku. Víra nebyla otázkou svědomí — ale nástrojem státní a šlechtické moci.
Ano, Schwarzenbergové byli mecenáši. Zakládali knihovny, podporovali vědu, dokonce spravovali rozsáhlé lesní hospodářství s vysokou odborností. Ale tento lesk vznikl z bídné práce jiných, nikoli z vlastní pokory nebo obětavosti. Až do konce monarchie byli nejen velkostatkáři, ale i političtí hráči — senátoři, ministři, vojenští důstojníci. Po roce 1948 byl jejich majetek znárodněn, po roce 1989 částečně vrácen — a s tím se opět objevilo i zamlčování jejich temné minulosti.
Schwarzenbergové nejsou výjimkou — jsou symbolem celé jedné epochy, kdy moc byla zděděná, bohatství vynucené a poslušnost zajištěna bičem nebo křížem. Obdivujeme jejich sídla a jména v učebnicích. Ale nesmíme zapomínat, na čem ty zdi stojí. Ne na kráse, ale na robotě, daních a donucení.
Čtěte na podobné téma:
Pobělohorský katolický protektorát cizí šlechty, konfiskující české majetky (24.12.2024)