Rakousko pod okupační správou (1945–1955): Zapomenutá kapitola dějin
Okupace
Většina lidí si s poválečnou okupací Evropy spojuje především Německo. Jen málokdo si však uvědomuje, že i Rakousko sdílelo podobný osud. Od konce druhé světové války v roce 1945 až do roku 1955 bylo Rakousko rozděleno mezi vítězné spojenecké mocnosti – Spojené státy, Sovětský svaz, Velkou Británii a Francii – a žilo pod jejich vojenskou správou. Tato desetiletá okupace výrazně ovlivnila podobu moderního Rakouska a jeho směřování během studené války.
Po kapitulaci nacistického Německa v květnu 1945 obsadily spojenecké armády i území Rakouska. Přestože se Rakousko odvolávalo na tzv. „moskevskou deklaraci“ z roku 1943, v níž spojenci označili Rakousko za první oběť Hitlerovy agrese, nedočkalo se okamžité svobody. Země byla rozdělena na čtyři okupační zóny – americkou, britskou, francouzskou a sovětskou – přičemž i hlavní město Vídeň bylo rozděleno na čtyři sektory, podobně jako Berlín.
Rakousko po válce leželo v troskách. Velká města byla těžce bombardována, infrastruktura zničena a miliony lidí se ocitly bez domova nebo v chudobě. Každá okupační mocnost zavedla ve své zóně odlišnou správu, což vedlo k napětí i nejednotnosti. Zejména sovětská zóna na východě země byla poznamenána znárodňováním a odsunem průmyslového vybavení do SSSR jako válečné reparace. Navzdory okupaci se však v Rakousku podařilo obnovit demokratické instituce. Již v dubnu 1945 byla ve Vídni ustanovena prozatímní vláda vedená Karlem Rennerem, která byla postupně uznána všemi spojenci. Proběhly svobodné volby a vznikla Druhá rakouská republika.
Jak se formovala studená válka, stal se i osud Rakouska předmětem geopolitického boje. Podobně jako v Německu hrozilo, že se země rozdělí na dva samostatné státy. Sověti váhali s odchodem z Rakouska, protože se obávali, že by země vstoupila do západního bloku (např. NATO), čímž by jejich vliv ve střední Evropě oslabil. Roky vyjednávání o tzv. Státní smlouvě (Staatsvertrag) byly komplikované. Rakousko muselo přislíbit neutralitu, což se nakonec stalo klíčovým bodem kompromisu.
Zlom nastal v roce 1955, kdy bylo dosaženo dohody mezi Východem a Západem. Dne 15. května 1955 byla ve Vídni podepsána Rakouská státní smlouva, která obnovila plnou suverenitu Rakouska výměnou za jeho trvalou neutralitu. Všichni zahraniční vojáci opustili zemi do konce října 1955. Dne 26. října 1955 pak rakouský parlament schválil ústavní zákon o neutralitě, který dodnes tvoří základ rakouské zahraniční politiky.
Desetiletá okupace zanechala v Rakousku hluboké stopy. Země se během ní naučila vyvažovat mezi Východem a Západem, což jí umožnilo stát se důležitým mostem mezi oběma bloky během studené války. Zároveň si však Rakousko vytvořilo specifický národní narativ o své „oběti nacismu“, což mělo dopady na jeho vyrovnání se s vlastní minulostí. Dnes si Rakousko každoročně připomíná 26. říjen jako Den státního svátku, oslavující obnovení nezávislosti a přijetí neutrality – jako připomínku, že svoboda nebývá samozřejmostí.