Zloduch stále na scéně

Donald Trump má k ideálu dozajista hodně daleko, zejména jako člověk. To ale nic nemění na tom, že jeho první presidentské období bylo velice úspěšné, a to jak na domácím poli, tak i zejména na tom zahraničním. Daňová reforma vedoucí k snížení berní na úroveň běžnou v civilizovaném světě, abrahámovské dohody, hlavně snad ale deregulace. Platila zásada, chceš-li zavésti regulaci novou, přijď s nějakou alespoň jednou existující a tu zrušíme. Obsazení Nejvyššího soudu konzervativními soudci jistě nebude konvenovat každému (autorovi těchto řádek ovšemže určitě), i to ale přineslo svěží změnu do americké reality. Debatovat o tom, jaké bude toto období, to je teď ještě velice předčasné. Operace vůči Iránu byla ale brilantní, hlavním terčem jeho pozornosti je však konfrontace s Čínou. Ta bude rozhodující pro to, jaké bude jedenadvacáté století. (Za přečtení určitě stojí kniha Michaela Pillsburyho Stoletý maratón, srozumitelně osvětluje situaci v širších souvislostech.)

Co by si ale leví žurnalisté, politikáři a jim podobní počali, kdyby toho Trumpa neměli? Takhle mají na koho dštít permanentně oheň a síru. Příklady netřeba dlouze hledat. A díky tomuto bohulibému konání nezbývá všem těmto agitpropčíkům času k tomu, aby se zamýšleli nad tím, jak zoufale Evropa upadla a stále upadá, co a kdo je toho příčinou. Dnes již není Evropa relevantním hráčem na žádném poli, a za to opravdu D. T. nemůže. (Jinak ovšem jest zodpověden za vše špatné na této planetě i v přilehlém vesmíru.) O tom, jak se vytváří jeho mediální obraz, svědčí nejlépe známá historka se Savem. To, jak ten „primitiv“ chtěl léčit covid tímto čistidlem. A jakže to bylo doopravdy? Cyril Höschl, člověk bezesporu s obrovskou reputací, uvedl svého času v rozhlase (tuším v pořadu Osobnost plus), že si vyhledal originál tohoto prohlášení. A hle, on tam ten Trump sdělil, že by bylo třeba najít něco, co by působilo analogickým způsobem (znění možná nepřesné, profesor Höschl to uvedl ovšem exaktně). Tedy Trump měl v podstatě pravdu. Jenže ejhle, máme tu mediální zkratku (notně zpotvořenou), a všichni to papouškují. Aniž by se zajímali o to, co původně zaznělo. Oč jsou ony zhůvěřilé sociální sítě horší? Jak kdosi velice trefně pravil: Kdyby Donald Trump kráčel po vodách, napíší NYT, že neumí plavat…

Média na Západě jsou dnes mainstreamově výrazně levicová. (V Respektu byl svého času citován průzkum uskutečněný v Německu, z něhož vyplývalo, že novináři se nacházejí podstatně více nalevo než jejich čtenáři.) Nová levice či jak se říká progresivisté fungují vlastně jako taková sekta. Obsazují uvolněný prostor svými soukmenovci, cíleně usilují (bohužel nezřídka úspěšně) ovládnout uzlové body té které instituce. Z českých časopisů lze jako příklad uvést třeba takový Reflex. Svého času vnímán spíše pravicově, dnes, po nástupu nového šéfredaktora, sklouzává stále více na levé, progresivní pozice. (Ostatně, z reakce na jeden obzvláště zdařilý úvodník páně šéfredaktorův těží i tento článek.) Protagonisté nové levice zahájili po krachu revolty v osmašedesátém dlouhý pochod institucemi. A postupně je ovládají. Ať již jde o akademickou sféru, média či státní správu a v posledku i politickou scénu. (Rok 1968 je v západních zemích vnímán podstatně jinak než u nás…) A tak i dnešní Evropská unie je opravdu něčím jiným než to, do čeho jsme před lety vstupovali. (Výrazně se to projevuje třeba i na vztahu k Izraeli, to je takový lakmusový papírek civilizovanosti v západním slova smyslu.) Ostatně stejně postupovali i komunisté v třicátých a čtyřicátých letech. Kdy silně infiltrovali státní správu mimo jiné i v USA a Británii (viz třeba tzv. cambridgeská pětka). Amerika měla větší štěstí, ve značné míře díky neurvalému senátorovi Joe McCarthymu. Byl považován za štváče, tupícího čestné lidi. Jenže postupně se jeho obvinění vesměs ukázala býti oprávněnými. Výbor pro neamerickou činnost tak přispěl, přes všechny sporné momenty, k úspěšnému přežití kritické fáze studené války. Vykládejte to ale levičákům!

Pokroková média se nyní příkladně vyžívají na konfliktu dvou bývalých spojenců, Trumpa a Muska. Oba dva jsou to oblíbení fackovací panáci této scény. Jistě, dalo se to čekat, takováto dvě silná ega spolu na jednom dvorku dlouhodobě nevyjdou. Tenhle dvorek je ale Trumpův, třeba dodat. A Musk si to jistě / snad uvědomí. A celá ta „aférka“ vyčpí. Oni si naši leví ale najdou určitě něco jiného… Mimochodem, Elon Musk je člověk, jenž dokázal opravdu neuvěřitelné, jen díky němu létají dnes Američané do kosmu po vlastní ose. (Naopak, díky Obamovi, miláčkovi všech levičáků, který téměř zlikvidoval americký vesmírný program, byli závislí s dopravou i na orbitální stanici právě na Rusácích). A zvládl úspěšně mnoho dalšího. Ovšemže pro politiku se tento muž logicky nehodí a hodit nemůže, to je prostě jiná branže. Byť třeba říci, že jeho snaha zefektivnit státní správu byla sympatická a nikoli od věci. I v Americe. Člověk si zasněně něco podobného představí u nás, ale tady je to opravdu z čiré říše fantazie.

V hnutí MAGA, potažmo v Trumpově administrativě, můžeme nalézt zejména dva směry: Jeden se soustředí na tzv. kulturní válku, druhý pak na Čínu. Třeba říci, pro úspěch, dost možná i pro přežití Západu jsou potřebné oba. Čína aspiruje na vedoucí světovou mocnost, a to s neuvěřitelnou důsledností, trpělivostí, ale i bezskrupulózností. (Podrobnosti viz již zmíněný Stoletý maraton.) V oné, pro zjednodušení řekněme kulturní sféře zpochybnila nová levice základní pilíře západní, tedy křesťansko-židovské civilizace. Plynule navazuje na marxismus a komunisty, dobové zbraně jsou ovšem jiné. To, že demokracie a svoboda jsou různé věci, to seznal již Alexis de Tocqueville. Dovedeny do krajních poloh, jdou vlastně pak proti sobě. Svým způsobem se tak stalo, svoboda je na Západě spíše Popelkou, pokud nechceme říci, že hyne na úbytě. Odstrašujícím příkladem může být i soudobá Británie, druhdy její kolébka.

Kyvadlo se postupně vychýlilo do jedné krajní pozice (pro jednoduchost to můžeme nazvat doleva, jde hlavně ale o omezení svobody jako takové). Nejspíše se tedy bude muset na čas přechýlit do druhé krajní podoby (což může být místy i nepříjemné), aby se pak vrátilo do rovnováhy. A co média? Jejich role je stále menší, a opravdu za to nemohou především ony (ač právem proklínané) sociální sítě. Z pozorovatelů dění či dokonce arbitrů se média stala účastníky sporu, novináři pak nezřídka jakýmisi „hnojometčíky“. Jejich společenská reputace je – na rozdíl od jejich sebehodnocení – spíše nevalná. Jak se toto bude dál vyvíjet, jen těžko odhadnout. I zde platí, že výsledná podoba nemusí býti nakonec lepší než současný stav.

Jaké bude ve výsledku Trumpovo druhé období, to je logicky zatím ve hvězdách. Jeho na první pohled neuvěřitelně chaotická politika má ovšem své pevné kotvy a v pomyslné výslednici mířila a míří správným směrem (vzpomeňme na první funkční období, a to bylo po čertech úspěšné). Byť to z chóru mainstreamových médií tak nevyznívá (koho ty ale dnes reprezentují?), V zájmu celého Západu však je, aby úspěšné bylo. Alternativou není levý ráj, leč čínské století.