Proč má Foltýn tak hezké oči

Všechno, co slyším o Petru Pithartovi, je samá chvála. Chartista, vzdělanec, právník, bývalý předseda Senátu i premiér. Člověk, který je s novodobou demokratickou historií Československa, a později i Česka, neodmyslitelně spojen. Navíc píše a publikuje.

Já vidím Petra Pitharta tak trochu jako římského boha Janua – boha se dvěma tvářemi. Petr Pithart je pro mě symbolem určitého fenoménu, který je pro naše novodobé dějiny tak charakteristický. Na jedné straně představitel demokratického Česka, a na straně druhé jako bývalého komunistu, který významnou část svého života strávil jako aktivní člen KSČ – tedy té strany, která je dodnes předmětem ostentativního pohrdání všech pravicových, nebo alespoň za pravicové se vydávajících stran.

Pithart nebyl zdaleka jediným bývalým komunistou, který odvedl lví podíl práce na budování demokratického Československa a později České republiky. Proto se tato úvaha netýká pouze jeho. Podobných jako on bylo – a stále je – mnoho.

Ti, kdo po roce 1968 vystoupili, byli členy KSČ v době, kdy už byly události jako znárodňování, proces se Slánským či poprava Milady Horákové součástí historie. Historie, která byla alespoň částečně přístupná – určitě alespoň prominentům tehdejšího režimu. V 60. letech už tvrdá fáze komunismu, kdy se vraždilo, skončila a nastala éra, kdy se už jen korumpovalo, přemlouvalo a předstíralo.

Standardní periodizace dělí naše moderní dějiny na fázi do roku 1968, období normalizace a pak na období od roku 1989 do současnosti. Nabízím svůj trochu subjektivní Nietzschem inspirovaný pohled na tuto dobu:

Zatímco do roku 1989 byl vztah mezi stranou a stranickým funkcionářem monogamní a charakteristický poněkud anachronicky převrácenou posloupností praktikování tvrdých a měkkých výchovných praktik, po roce 1989 nastává přímo dionýský rozmach ideologické promiskuity, která nahrazuje dřívější stranickou monogamii a projevuje se až priapickými kořistnickými orgiemi. Celé období představuje prudký vzmach dlouho potlačované falické sexuality, roznícené pachem peněz, moci a privatizace. Po slavnostech Dionýsa následuje období konsolidace – nezdařeného pokusu o apollinskou restauraci, jejíž závěrečnou fázi můžeme vidět dnes v panoptiku anemických postav bloudících jako stíny v Hádově říši a již jen nostalgicky vzpomínajících na své minulé erekce (viz. ODS). Symbolem této doby je i nebývale velké množství vestálek (zejména v řadách koalice), které podvědomě marně touží po návratu pohanských rituálů slavení jara – což se u nich občas projevu jasně patrnou přepjatostí hraničící s občasnými ataky hysterie (viz.házení knih u Moravce).

Změním však tento metaforický slovník a přiznám, že Petr Pithart má bohatý životní příběh prostupující celé toto komplikované období a poskládat jednotlivé etapy jeho života je obtížné pro někoho, kdo se o to pokouší zvenčí, bez jeho osobní znalosti a víceméně anekdoticky. Něco si však mohu tvrdit říci na základě obecnějších znalostí lidské povahy.

Jestliže charakterní, vzdělaný člověk, dostatečně sečtělý v klasických autorech, jakým byl bezesporu mladý Pithart, podlehne nějaké ideologii a dokáže si zdůvodnit i její poklesky, pak jí zřejmě opravdu věří. Musela existovat nějaká myšlenková blízkost, afinita, emocionální a intelektuální chemie, která lidi jako Pithart ke komunismu přitahovala.

Jaké tedy byly ty hlavní myšlenky, do kterých se komunisté tak zamilovali, se můžeme dozvědět letmým pohlédnutím na osnovy VUMLu. Uhelným kamenem byla marxisticko-leninská filozofie a dialektický a historický materialismus – zcela zásadní propedeutika pro každého adepta komunismu. Pochopit Marxe však vyžaduje důkladné studium německé klasické filozofie – a tedy v podstatě celých dějin západního myšlení. Aby dále člověk porozuměl ekonomickému myšlení Marxe, musí pochopit Ricarda, a k tomu potřebuje znát Smithe, merkantilismus i fyziokraty. Kritika kapitalismu – téma, které nás snadno vrátí do žhavé přítomnosti. Stačí finanční krize z roku 2008 – a máte téma na celý seminář. A pak utopisté – lidé se srdcem, přispěchávající s konkrétní pomocí. A to jsem to vzal zkrátka.

Dnes tyto věty, které charakterizují sukus komunistické ideologie, znějí jako bolestné zvuky, které vydává Prométheus přikovaný Diem někde v pohoří Kavkaz, ke kterému každý den přilétá nějaký sup – nebo obrazně supice (jako paní Němcová nebo paní Nerudová) –, aby mu kloval jeho játra.

Vzhledem k tomu, jak významnou část našeho disentu formoval komunismus a kolik pozdějších prominentních demokratů bylo členy KSČ, dovolím si zveřejnit jednu trochu kacířskou myšlenku inspirovanou také Petrem Pithartem:

Když měl komunismus tak formativní vliv na rozvoj našich demokratů, není na čase zvážit opětovné zavedení výuky dějin dělnického hnutí a dialektického materialismu do škol – a třeba nahradit trochu zprofanovaná jména Leninů, Stalinů a Gottwaldů jmény hrdinů Homérovy Odysseie?

Ponecháme-li stranou Řeky a Římany a podíváme-li se na jinou kulturu, vidíme, že například Židé jsou pokládáni za jeden z národů, který dokázal vyprodukovat nespočet mimořádných osobností v oblasti vědy, práva, medicíny nebo financí. Jedním z důvodů vysoké intelektuální úrovně tohoto národa je systematické studium rabínské literatury – Talmudu a halachy – které kultivuje mysl od raných let v rabínské škole. Rozum se tříbí četbou a diskusí nad otázkami jako: „Kdy je dovoleno porušit šabat?“ nebo „Co dělat v případě pochybností ohledně košer masa?“

I my máme podobná témata, na nichž lze bystřit rozum – například: „Co by se stalo, kdyby kantýna v Senátu prodávala jen párky?“ nebo „Proč má Foltýn tak hezké oči?“ Ať to těm mladým trochu provětrá hlavu. Potřebujeme k tomu ale nějaký konzistentní výkladový rámec. Když není nic lepšího, tak proč ne třeba zase oprášit VUML. Pořád lepší než ten marasmus postmoderny a LGBTQ+.

Inspirován Pithartem, vychází mi z toho následující akční slogan: více VUMLu = více demokracie. Prozatím – jako propedeutika k Habermasovi. A pak se uvidí.

A pokud je někomu divné, proč zrovna vestálky hledají substituci pohanského slavení jara, pak se mě neptejte. Všechno vědět nemůžu.