Pro syna a pro svobodu: Předvolební výpověď Libora Vondráčka
Štíhlý stát
Uprostřed horkého politického léta, kdy Česko vstupuje do další ostré volební kampaně, zazněl jeden z nejotevřenějších rozhovorů letošní sezóny. Libor Vondráček – právník, předseda strany Svobodní a nově také čerstvý otec – usedl do křesla v nezávislé pořadu bez cenzury, aby se podělil o své postoje, úvahy i pochybnosti.
Rozhovor přináší více než jen politickou analýzu. Je osobní zpovědí člověka, který se ocitl na křižovatce: jako otec chce zajistit budoucnost pro svého syna, jako politik chce změnit směr, kterým se Česko podle něj řítí. Mezi těmito dvěma světy hledá rovnováhu – a v napětí mezi svobodou a cenzurou, mezi odpovědností a ideály, se odehrává i jeho předvolební příběh.
Vondráček otevřeně přiznává, že role otce mu změnila pohled na život. Nešlo prý o náhlý zlom, ale spíše o „doznívání“ – o chvíli klidu na procházce, kdy se mu v hlavě začalo skládat nové vědomí odpovědnosti. Přiznává, že i vytírání podlahy – dosud pro něj tabu – mu náhle připadalo jako smysluplný způsob, jak podpořit svou partnerku a rodinu.
Ale změnil se i pohled na politiku? „Přehodnocuju spíš intenzitu než postoje,“ říká. „Chci být zdravý a silný pro svého syna. A chci, aby vyrůstal ve světě, kde se ještě ví, co znamená maminka a tatínek.“ Vondráček tak staví svobodu jako základní hodnotu – nikoliv však abstraktní pojem, ale jako konkrétní prostor, kde rodina, jazyk a kultura nejsou ohroženy technologiemi ani ideologií.
Centrálním bodem rozhovoru je trestní stíhání předsedy SPD Tomia Okamury kvůli plakátu kritizujícímu migrační pakt. Vondráček ho označuje bez váhání za politický proces, kterým se má „vystrašit veřejnost“ a umlčet politická opozice. Argumentuje: „Kdyby to vyvěsila vládní strana, nestane se nic. Ale když to udělá Okamura, máme tu trestní stíhání za názor.“
Podle něj se tím otevřely dveře k tomu, co nazývá „gumovým trestním právem“ – tedy situaci, kdy lze stíhat prakticky kohokoli na základě vágních formulací o „šíření nenávisti“. Vondráček zdůrazňuje, že svoboda slova je základem demokracie, i když je někdy nepříjemná. „Pokud budeme lidi soudit za slova, skončíme jako v totalitě. O tom není pochyb.“
Jedním z nejožehavějších témat rozhovoru je spolupráce Svobodných a SPD. Vondráček v minulosti sliboval, že půjdou samostatně. Jenže realita eurovoleb ukázala, že bez spojenectví propadnou hlasy. Motoristé spolupráci odmítli. SPD ne.
„Byla to těžká volba,“ přiznává. „Ale věděli jsme, že pokud opět necháme 2–3 % hlasů propadnout, pomáháme Fialovi, Rakušanovi a dalším pokračovat ve směřování, které považujeme za destruktivní.“ Dnes má jejich společná kandidátka s SPD přes 13,5 % a v některých průzkumech dokonce atakuje 16 %.
Podle Vondráčka nejde o splynutí hodnot, ale o vytvoření „funkční obranné linie“ proti vládnímu establishmentu. Připouští kritiku, kterou od některých voličů sklidil, ale zároveň věří, že voliči ocení pragmatismus více než ideovou čistotu vedoucí k neúspěchu.
Další těžkou váhu rozhovoru nese téma Evropské unie. Vondráček se ostře vymezuje vůči současnému fungování EU, označuje Brusel za „přerozdělovací monstrum“, které místo svobody vnucuje byrokracii, regulace a ideologické projekty.
Řešením je podle něj vystoupení z EU a přestup do EFTA – tedy Evropského sdružení volného obchodu. „Zachovali bychom výhody volného pohybu, ale zbavili bychom se povinnosti platit euroúředníky a realizovat Green Deal,“ říká.
Zmiňuje i konkrétní čísla: „Zatímco EU má 80 000 úředníků, EFTA má jen 80. A to mluví za vše.“ Vyčítá EU nejen neefektivitu, ale i morální selhání – například v období covidu a v netransparentních zakázkách během očkovací kampaně. „Tohle není integrace. Tohle je okupace v přátelském balení.“
Vondráček rozvíjí i širší úvahu o tom, proč podle něj EU a západní establishment neustále operují s emocemi jako strach. V roce 2019 to byla klimatická panika. V roce 2020 covid. Teď je to válka. „Je to vždycky nějaký strach, který ospravedlňuje další centralizaci moci a omezování práv,“ tvrdí.
Odmítá také současné omezování svobody projevu na sociálních sítích a upozorňuje na znepokojivé statistiky – například že ve Velké Británii bylo za příspěvky na sociálních sítích v roce 2024 stíháno více lidí než v Rusku. „To přece není možné v demokratickém státě,“ říká.
Na závěr rozhovoru přichází i vizionářské myšlenky. Vondráček chce vytvořit veřejný závazek – „smlouvu mezi voličem a kandidátem“. Ta by jasně říkala, jaké body chtějí prosazovat a za které ručí.
Zároveň by rád v budoucnu prosadil švýcarský model přímé demokracie, kde by občané měli právo vyvolat referendum nejen o zásadních věcech jako euro nebo Green Deal, ale i o běžných zákonech. „Politici se nemají jen volit, ale mají se kontrolovat,“ říká. A připomíná Karla Kryla: „Politikům se nevěří, politici se kontrolují.“
Rozhovor s Liborem Vondráčkem je ojedinělý nejen tím, co říká, ale i jak to říká. Nehraje na emoce, nesnaží se být populista. Otevřeně přiznává osobní i politická dilemata. Přesně ví, že jeho rozhodnutí – spojit se s SPD, vystupovat proti EU, hájit i nepopulární názory – nejsou „snadno stravitelná“. Ale považuje je za správná.
Sám říká, že kdyby dnes šlo jen o něj, možná by se z politiky stáhl. Ale protože má syna, protože chce, aby žil ve svobodné zemi, rozhodl se bojovat dál. Věří, že svoboda bez odvahy neexistuje. A že mlčet v době cenzury je zrada.
