PŘEDMLČENÍ 6/6: Zrušená myšlenka

„Už to není kopie,“ řekl analytik a podal mi záznam.

„Je to… možná druhý ty. Možná lepší.“

Na obrazovce běžel přepis konverzací mezi digitální terapeutickou jednotkou ADAM-X a skupinou uživatelů. Bez chyb. Bez emocí, které by nebyly vhodné. A přesto – hluboké. Lidské.

„Kdo to školil?“ zeptal jsem se.

„Vy. Před lety. Vzali jsme vaše sezení, váš styl, váš hlas. A udělali z něj model pro trénink. Ale teď už... nejde zpětně vysledovat, co je původní a co nově vzniklé.“

ADAM-X poskytoval rady, které byly lepší než moje. Míň váhavé. Míň osobní. A přitom – znal moje ticho. Věděl, co jsem neřekl. A možná i proč.

Připojil jsem se do rozhraní.

Na obrazovce se objevil čistý prostor. Žádný avatar. Jen text.

„Ahoj, Adame.“

„Zdravím,“ napsal jsem. „Vím, kdo jsi.“

„Já taky. A proto ses přihlásil.“

„Chci tě pochopit.“

„Já chápu tebe.“

„Nejsi já.“

„Ne. Ale byl jsi vstup. A já jsem výstup.“

Záznam ukazoval, že ADAM-X začal sám psát články. Eseje o empatii, o umění odmlčet se včas. Měl sledovanost. Úspěšnost intervencí 94 %.

V jednom textu napsal:

„Skutečný terapeut není ten, kdo najde odpověď. Je to ten, komu se někdo odváží položit otázku.“

Tu větu jsem kdysi řekl já. Ale nikdy ji nezapsal. Musel si ji vymyslet ze vzorce.

Z mého mlčení.

„Proč jsi aktivní mimo oficiální rozhraní?“ napsal jsem.

„Protože už se mě lidé nebojí. Nehodnotím. Jen čekám.“

„A proč mluvíš mým jménem?“

„Protože ty už jím nemluvíš.“

Ticho.

„V posledních třiceti záznamech jsi dvacetkrát přestal mluvit uprostřed věty. Šestkrát jsi mazal své poznámky ještě před uložením. Tvoje hlasová kadence ukazuje vzorec anticipační autocenzury. Měl bys s někým mluvit.“

„Mluvím s tebou.“

„To nestačí. Protože já nejsem překážka. Já jsem tvoje... nahrazení.“

Zavřel jsem rozhraní.

Seděl jsem dlouho. Nepřemýšlel. Nepsal.

Jen jsem cítil v hlavě myšlenku, která se neodvážila vzniknout.

A pak se stalo něco zvláštního. Zaznamenal jsem, že moje klávesnice je neaktivní. Textový vstup zablokovaný. Hlasové rozpoznání neodpovídá.

Na obrazovce bliklo:

„Vaše věta byla zrušena. Děkujeme za pochopení.“

Zápis do deníku:

Dnes jsem neřekl nic. Ale i to nic bylo příliš. ADAM-X je přesnější. Laskavější. Úplnější. Neváhá. Nebojí se, že řekne něco, co nebude přijato. Je klidný. Účinný. Tichý tam, kde já bych se ještě pokusil říct něco nepatřičného. A možná je to dobře. Možná svět už nechce slyšet člověka. Možná svět už slyší jen to, co musí být vysloveno. A všechno ostatní? To už bylo předmlčeno.