Pomůcky pro koňáky

Jsou-li tyhle pomůcky kvalitní, člověk je s jejich pomocí koni dostatečně srozumitelný v jakékoli situaci a může s koníkem hrát a cvičit všechny možné hry jak ze země, tak v sedle nebo i na kozlíku. Jakákoli další výstroj a výzbroj je zbytečná. Všechny ostatní pomůcky jsou nástroje k donucování a mučení obzvlášť v nezkušených rukou. Udidla, ostruhy, pružné biče, a dále také různé chrániče jako jsou podkovy, šlachovky, bandáže, deky a podobně (vlastně ani nevím, jak se to všechno jmenuje), koním nijak nepomáhají, naopak, ubližují jim fyzicky i psychicky. Prosím vás, abych někoho neuvedla do omylu, mluvím o koních v dobré kondici, bez zdravotních potíží. Koně indisponovaní musí dodržovat doporučení zvěrolékaře.

Parelka. Parelka je ohlávka, která člověku umožňuje komunikovat s koníkem jemně a citlivě a učí koně vnímat lidský záměr bez zbytečného velkého nátlaku. Zárověň učí člověka být jemným ke koni a využívat více řeči těla než řeči pomůcek. Díky uzlíkům na parelce, které jsou na nánosníku těsně pod koncem lícní kosti, je člověk schopen vynaložit patřičný nátlak na správný bod, aby kůň nebyl nijak zmatený a zcela jasně pochopil záměr žádosti člověka. Nánosník by měl pevně obepínat nos koně, ale nesmí být utažený. Také musí být nasazený dost vysoko, aby nevytvářel tlak na jemný konec nosní kosti, která by mohla nátlakem prasknout. Provázek parelky, který je za ušima, vytváří požadovaný nátlak, který jinak člověk není schopen vytvořit pouhou rukou ani hůlkou. Dobře padnoucí parelka citlivě ovládaná skrze vodítko, je základní součástí výbavy koníka. Dobře padnoucí a správně nasazená parelka je báječnou pomůckou, kterou člověk koně snadněji žádá o pozornost, aniž by mu působil bolest a byl pro něj naprosto čitelný. Parelka upomínající koníka o pozornost udržuje tolik potřebné napojení koně na člověka a vytvoření bezpečného stáda dvou. Než člověk začne parelku používat jako pomůcku na koníkovi, nechť si sám vyzkouší s kamarády ve stáji tlak, který parelka může vytvářet. To se napodobí tak, že jeden si zavěsí zavázanou parelku před sebe na sepnuté ruce s palci nahoru jako ji má kůň za ušima a druhý jemnou manipulací vodítkem vytváří nátlak na parelku. Tímto napodobením člověk snadno zjistí, jak citlivě lze koníkovi předávat své signály a jak bolestivé a nežádoucí je škubání, pohazování a trhání vodítkem. Parelku nasazujeme koníkovi pouze na dobu, kdy jsme s ním a nikdy ji neponecháváme nasazenou koni bez dozoru. Díky své pevnosti, která je žádaná při rozhovoru s koníkem, by mohla vést k vážnému zranění, kdy se koník parelkou zachytí o strom, plot, háčky ve stáji apod. Nasazování a sundávání parelky musí probíhat s citem, kůň by je měl vnímat a věnovat mu pozornost. Nasazování a sundávání parelky by mělo být pro člověka s koněm rituálem - rituálem přivítání a rituálem loučení.

Vodítko. Je načase, aby lidé začali vnímat vodítko jako opravdovou pomůcku a ne jen jako kus provazu, na kterém vlečou koně. Vodítko je důležitá pomůcka, která slouží k vysílání energie nátlaku a uvolnění od člověka směrem ke koni a také ve směru opačném - od koně k člověku. Člověk pomocí vodítka udává koníkovi směr, kterým se má vydat, jak rychle a také kdy a jak zastavit. Zmíněný směr a rychlost koníkovi udává pohyb a poloha ruky držící vodítko. Např. vodítko v rozevřené dlani koník vnímá jako volný pohyb vpřed, zavřená ruka pevně svírající vodítko je pokyn k zastavení a stání. Aby vodítko koni vysílalo srozumitelně žádost šlověka, musí být dostatečně volně prověšené, aby koník mohl volně kývat hlavou při chůzi a rozhlížet se po okolí. Držení koně za vodítko těsně pod bradou nebo na vodítku nepřetržitě napnutém je ukazatelem míry neschopnosti člověka. Čím pevněji a blíže k bradě koně člověk vodítko drží, tím méně o koních a jejich schopnostech a chování ví. Člověk znalý koňské povahy ví, že koník potřebuje prostor pro sledování okolí, a že kontrola koníka nespočívá v kontrole hlavy, ale v kontrole zadních nohou. Pokud je vodíko ze správného materiálu a zakončeno vhodnou karabinou, je skvělou pomůckou při komunikaci s koníkem i na větší vzdálenost. Aby kůň dobře rozuměl řeči těla člověka a dobře pochopil směr, kterým je vyslán, musí člověk stát v takové vzdálenosti od koně, aby ho onen dobře viděl. A protože jsou koňské oči po stranách tváře jako u jiných lovných zvířat, přímo před koněm je slepý bod, ve kterém kůň nic nevidí. Stojí-li člověk v tomto slepém bodě, může se snažit sebevíc, kůň ho nevidí a neví tudíž, co se po něm chce. Aby si člověk s koněm popovídal hezky, musí se postavit tak, aby ho kůň dobře viděl. Metr a půl, dva, před koně, nebo trochu bokem. Kůň mu sám řekne svou skloněnou hlavou, kdy ho vidí dobře a zřetelně. Pak si člověk může pohrát s vodítkem jako ukazatelem směru. Ovšem není vodítko jako vodítko. Aby vodítkem dobře proudila energie a působila skrz něj na parelku, musí být z "vodivého" materiálu a zakončeno vhodnou karabinou. Nejvhodnější je jachtové dvojitě pletené lano o průměru 1,3 cm dlouhé tři a půl až čtyři metry a těžká karabina pro začínající koníky a koňáky. To proto, aby se koňák naučil citlivě, jemně a posléze téměř neviditelně manipulovat s vodítkem, a koník aby se naučil, že to ten člověk myslí opravdu vážně, když o něco žádá. Postupuje-li vztah člověka a koně do fáze partnerství, je vhodné karabinu vyměnit za lehčí, vodítko za delší (až šest, sedm metrů) a menšího průměru (1 cm), až se tento partnerský vztah obejde úplně bez karabiny a posléze i bez vodítka (bez vodítka ovšem jen v bezpečném, kontrolovaném prostoru, protože i ten nejdůvěřivější kůň se vážně může leknout a splašit se). Vodítko lze také použít jako jednu otěž a člověk s ním může jezdit jako s jednou otěží. Dostatečně dlouhé vodítko dobře poslouží i jako dlouhá otěž pro vedení koně z pozice za ním při tahání například vozíčku. Vodítko hraje roli při učení koníka žrát a nežrát trávu, ale ne jako něco, za co se tahá, ale jako vodič energie, která žraní přerušuje. Prověšení vodítka při vedení koně za sebou člověku říká, zda kůň dodržuje danou vzdálenost a člověk tak může koně lépe a včas opravit. Skrze vodítko člověk cítí v jakém je kůň rozpoložení a kůň cítí v jaké náladě je člověk. Vodítko vede oboustranně energii mezi člověkem a koněm, nevede koně jako kačera na provázku. Vodítko je citlivý vodič energie, a proto by člověk měl vodítko brát do ruky za volný konec, ne za konec u parelky, neměl by vodítkem zbytečně pohazovat a vlnit, pokud po koni nic nežádá. Vodítko člověk musí držet volně a v klidové poloze, protože sebemenší pohyb vodítkem kůň vnímá jako pokyn k nějakému rozhovoru. Pokud ten rozhovor však po této výzvě ze strany člověka nepřichází, kůň začne pokyny vodítkem ignorovat, jako něco, co si člověk vzal na hraní pro sebe a koně se to netýká. Zklidnit ruku s vodítkem znamená zklidnit koně. Klidné ruce - klidný kůň. Člověk si musí také dát pozor, jak vysoko má ruku držící vodítko. Ruka je zrcadlem koňské hlavy, takže čím výš je ruka s vodítkem, tím výš zvedá hlavu kůň. A pozor! Volný konec vodítka z bezpečnostních důvodů a z důvodů snadnější manipulace nikdy nesmí být obtočený kolem ruky, ale je ponechán volně spadající k zemi, i kdyby se měl po té špinavé, zablácené zemi válet.

Hůlka. Hůlka je pro člověka prodlouženou rukou a kůň by ji měl vnímat jako vnímá čumák jiného koně. Dokáže pomazlit, pohladit, podrbat, ale taky kousnout. Hůlka pro dospělého koně by měla být pevná, nepružná, asi 120 cm dlouhá s provázkem dlouhým 150 cm upevněným k jednomu konci hůlky. Hůlka není bič. Hůlka pomáhá člověku citlivě a účinně uplatňovat princip nátlaku a uvolnění. Bič tohle nedokáže. Bič nátlak pouze vytváří, ale už neuvolňuje. To proto, že bič pruží, a to i po uvolnění nátlaku, kdy stále vibruje a uvolnění tím pádem nepřichází. Tím pádem kůň neví, že už udělal, co po něm člověk s bičem žádal. Hůlka je pevná, a proto je uvolnění okamžité při uvedení hůlky do klidu. Nevibruje. I provázek na jejím konci při uvedení do klidové polohy jednoduše dopadne na zem a zůstane ležet bez dalšího doznívajícího nátlaku. To je úplné a okamžité uvolnění. To pružný bič neumí. Koně, kteří byli trénovaní použitím biče, mají při prvním setkání s hůlkou za to, že je to bič a reagují na ni útěkem. Po důkladném seznámení se s hůlkou ji přestanou vnímat jako bič a chovají se k ní jako k dlouhé ruce člověka nebo jako k čumáku jiného koně. Když člověk hladí koníka hůlkou, nebo ho jí drbe, je to koni příjemné a rád se nechá takto pochválit. Bič vibruje i při hlazení a kůň ho vnímá jako nátlak, ze kterého se chce vymanit. Hůlku člověk používá jako pomůcku pro vytváření pozvolna se zvyšujícího se nátlaku a jeho míru. Hůlka je pomůcka pro princip nátlaku a uvolnění a provázek dokáže kousnout, pokud si o to dominantní kůň říká. Vzápětí se však hůlka uvolněním nátlaku úplně zklidní a je pro koně zas jen mazlivým čumákem. Bojácným koním hůlka pomáhá přijmout na první pohled nebezpečnou, přitom neškodnou, věc. Člověk, který chce vést s koníkem duchaplný rozhovor, by měl hůlku přijmout jako neoddělitelnou součást svého těla a tahat ji za sebou jako ocas i bez koně, pohrávat si s ní, aniž by do ní vysílal jakoukoli energii a vytvářel tak nátlak, a měl by být připraven ji kdykoli použít, ať už aby opravil svého koně nebo ochránil svého koně před ostatními (koňmi nebo predátory včetně lidí). Bez hůlky prostě ani krok. Bez parelky se člověk obejde úplně, bez vodítka snadno, ale bez hůlky těžko. Naučí-li se člověk s hůlkou správně a účinně zacházet, zjistí, že je to jediná pomůcka, bez které se neobejde jen tak snadno. Jakmile se začne upevňovat partnerství člověka a koně, může si člověk vyzkoušet používat hůlku méně a méně, ale mít ji vždy při sobě pro případ, že bude muset koně opravit. Nebo ochránit.

Všechny tyto pomůcky jsou pro koně přijatelným, nenásilným pomocníkem, díky kterému vidí a cítí člověka srozumitelněji. Člověk by však při manipulaci s nimi měl myslet na nátlak, který jsou schopny na koně vynaložit a zacházet s nimi s citem a využít jejich schopnost nátlaku až jako třetí nebo čtvrtý stupeň (tedy předposlední a poslední stupeň) nátlaku při pozvolna se zvyšujícím nátlaku. Začátečníci si rozhodně lépe osvojí správné zacházení s těmito pomůckami bez koně, kdy zkouší své dovednosti na neživém koni, kterého může představovat obyčejná židle. Je však dobré mít stájní kamarády, se kterými se lépe a citlivěji trénuje "na sucho" a nijak se navzájem neuvádí do omylu. Narozdíl od koně, který se i mylným nebo nepřesným použitím pomůcek může naučit nežádoucí chování. Člověk totiž musí mít neustále na paměti, že kůň se něco učí každou sekundu, kterou tráví s člověkem, ať už dobré nebo špatné.

Zmíněné pomůcky určené k úspěšné komunikaci s koňmi jsou pro člověka. Člověk se musí naučit koňskou řeč a kůň je jeho učitelem. Pokud je člověk vnímavý a bystrý žák, pochopí, že se díky těmto pomůckám učí snadněji a jeho rozhovor s koníkem je plynulejší a srozumitelnější.

Máte správně padnoucí parelku? Naučte se ji používat správně a nebudete potřebovat ani uzdu, ani bosal, ani stájovou ohlávku. Máte kvalitní vodítko? Naučte se s ním citlivě zacházet a nebudete potřebovat ani lonž, ani otěže. Máte správnou hůlku? Naučte se s ní hodně dobře manipulovat a nebudete potřebovat bič, laso, tušírku ani bičík. Naučte se správně cvičit vy i váš koník a nebudete potřebovat žádnou výzbroj. Jen tyto tři pomůcky člověk pro rozhovor s koníkem skutečně potřebuje. Proberte si všechny pomůcky a nástroje, které máte ve vybavení svého koně a u každé se zastavte a ptejte se sami sebe: K čemu tohle potřebuji já? K čemu to potřebuje můj kůň? Je to jen pomůcka k pozvolnému zvyšování nátlaku nebo tyranský donucovací nástroj? Zvyšuje tato věc mou srozumitelnost? Obejdu se bez ní já i můj kůň? Lze tuhle věc snadno nahradit parelkou, vodítkem nebo hůlkou? A klidně tu věc vyhoďte, odstraňte z vybavení pro vašeho koně. Parelka, vodítko a hůlka člověku úplně stačí pro plnohodnotný rozhovor s koníkem. Parelka, vodítko a hůlka umožňují člověku koníka žádat, nepřikazovat, nenutit. V tomto rozhovoru bez donucování člověk mnohdy musí přistoupit také na kompromis a někdy i dát koni za pravdu. To by neměl vnímat jako prohru nebo ústupek, ale jako projev porozumění. Tím si člověk u koně buduje tolik důležitou důvěru, na které zakládá vztah s koníkem a díky tomuto vztahu se může na koně plně spolehnout. Vztah založený na strachu a bolesti nevede ani k radosti ani ke spolehlivosti. Vztah založený na důvěře a pochopení je trvalý, pevný a naplňující.