Každý den musím někomu zkazit náladu!
O narcistických lidech
Vyrostla jsem s osobou trpící narcistickou poruchou, což jsem odhalila až zpětně před pár lety. Samozřejmě mě to dost ovlivnilo, protože kdo nebydlel s narcistou, neumí si představit to peklo. Samozřejmě v naší aktuálně rozdělené a rozhádané společnosti už asi pár narcistů ani nepřekvapí, ani neublíží. Přesto mě tyto nemocné duše, které vycítím obvykle na sto metrů, vlastně hodně nebaví. Jenomže čekat od nich, že zůstanou doma a budou otravovat pouze svou rodinu, se rovná víře v to, že u nás v zimě pokvetou kopretiny.
Po mírném fiasku z minulého týdne, jsem opět oprášila kolena i náladu a vyrazila na další společenskou akci. Vydala jsem se tam raději bez jakékoliv očekávání a připravená na případný rychlý návrat domů. Kupodivu vše probíhalo příjemně, akorát jsem udělala tu chybu, že jsem se ještě po akci na místě zdržela. Kdybych se sebrala a šla hned pryč, ušetřila bych se dalšího podivného zážitku.
Původně jsem tu osobu přehlédla, ale samozřejmě si brzy vzala slovo, protože ona jednoduše musela. Jenom mi chvíli trvalo rozklíčovat, s kým mám opět tu nečest. Začala totiž poučovat a trousit jedovaté poznámky. Nakonec se i nelichotivě vyjádřila o svém prapotomkovi před jedinci, které většinou viděla poprvé v životě. A proti ní ještě ke všemu stála jeho matka, velmi sympatická žena. V jednom okamžiku jsem se na ni podívala a zachytila její pohled. Myslím, že dobře chápala, jakou estrádu by ona kyselá paní ráda rozjela. Přesto se ji snažila v našich očích vylepšovat a neustále opakovala, že to má, chudinka, s vnoučaty těžké. Ta paní se ale ani neusmála, ani neudělala vtip, prostě jen rozdávala své pohrdání. Nakonec to završila tím, že začala okamžitě nasazovat na jednoho pána, jakmile zmizel z dohledu. Tudíž jsem za záda poslala „na shledanou“ a zmizela, protože u pomluv nehodlám asistovat.
Pochopitelně narcističtí lidé mají obecně přirozené nutkání veškeré hezké okamžiky rozbít, potřebují vnášet do debat neklid a různice, čehož se ta paní striktně držela. Proto jsem se taky před lety zařídila, abych se už nemusela s eskapádami své blízké narcistické osoby konfrontovat. Avšak život mi ji posílá v různých formách zpátky. Asi se mám ještě něco naučit.
Přesto si myslím, že největší problém zůstává v nás, protože nikdy toto chování ve společnosti nepojmenujeme nahlas, dokonce ho často omlouváme a ještě se snažíme před těmito jedinci hájit. Necháváme jim stále otevřené dveře. A oni mohou rozsévat svou jedovatost dál, protože dýchají a žijí z toho, když někomu alespoň zkazí náladu a nejraději to dělají v místech, kde jinak vládne harmonie. Narcistovi přitom nevysvětlíte právo lidí na různé názory a postoje. Nevysvětlíte mu, že i když někdo třeba mluví více než ostatní, jako ten pomluvený pán, neznamená to hned vadu charakteru. Ovšem to narcistu přirozeně nezajímá, on s lidmi nekomunikuje, on je pouze používá a využívá.
Možná ale nastal čas ty pomyslné dveře před manipulátory zabouchnout. Oni opravdu nejsou schopni absolutně žádné sebereflexe, proto by jejich místo mělo zůstat za branou slušné společnosti.