Politici, politikáři, volby. A lidi.

Jednu dobrou zprávu ale tyto volby přinesly. Stoleté účinkování komunistů na české politické scéně opravdu stačilo. A nepomohl slepenec s vidláky, k němuž se ve své slepotě připojili i sociální demokraté a tím asi zajistili definitivní konec své kdysi slušné partaje. Dědictví rudých ale trvalo poznamenalo tuto zem. A nejde jen o vnější efekty, jako bylo rozvrácené hospodářství či snad to nejnenapravitelnější, vyvrácení zemědělství z kořenů. Ani jen o ty zavražděné, zavřené, existenční likvidace. To nejhorší je vnitřní dopad, zamoření mentality národa. Tady želbohu dopadlo na úrodnou půdu, vždyť již v osmačtyřicátém jsme tu měli přes milion komunistů. Proto také debolševizace proběhla jen povrchně. Stejně jako denacifikace v Německu, nacismus však ke štěstí nejen Němců vládl toliko dvanáct let. A tak se i bez komunistů budeme s následky této epochy i zrůdné ideologie potýkat ještě déle než dlouho.

Vraťme se ale k posledním volbám. Co je předcházelo, co završily? Nástup nové vlády po volbách v jedenadvacátém roce byl přijat nemalou částí populace s nadějemi. Výsledkem je pak přehlídka nadějí ztracených. V jednom třeba ale dáti této vládě absolutorium. V zahraniční politice. Zde ční i nad evropské okolí setrvalá podpora Ukrajiny a Izraele. Pokud se přístupu k Izraeli a situace na Blízkém východě týká, je to v nepřehlédnutelném kontrastu se zoufalou ubohostí politiky většiny evropských zemí. Ukazuje se, jak rostoucí podíl muslimské (zatím ještě) menšiny ovlivňuje či spíše rozkládá hostitelské země. A můžeme jen přemítat, kdy zastaralé věže nad Notre Dame (a dalšími) nahradí moderní minarety. Číst si k tomu můžeme třeba Houlebecqa. Ocenit lze ale třeba také určitý distanc od Slovenska. Už je opravdu na čase přestat si pěstovat mýtus o tom, že nejbližší nám jsou právě Slováci. Je to takový obrozenecký nesmysl.

Ale jinak? Vláda začínala se slibem, že nezvýší daně. Chyba lávky. Ponechala sice bez povšimnutí ono nesmyslné snížení daní, když při odstranění superhrubé mzdy – společné to dílko kumpánů z ODS, ANO a SPD – ponechala daňovou sazbu původní a tím zdanění mezd snížila. Pod záminkou posílení kupní síly a díky tomu i nákupů a tedy HDP. Nesmysl, shodovali se odborníci. Kupní síla vzrostla u lépe situovaných vrstev a ty jsou obvykle materiálně saturovány. Další pračku si kvůli tomu, že vám vzrostl příjem, kupovat nebudete. Spíše uvážíte, kam investovat. (Samo odstranění superhrubé mzdy, českého to unikátu ve světovém měřítku, bylo jistě v pořádku. To byl ovšem vynález pro změnu ODS, kdy chtěla dodržet volební slib, rovnou daň ve výši 15 %, a nezruinovat při tom rozpočet. Tak se prostě daň snížila, odstranila daňová progrese, ale zvýšil daňový základ. Nula od nuly pošla…) Tohle není proboha závistivá agitka proti solventnější části populace, ale kritika laciného populismu, který navíc nikomu nic moc nepřinese, jen výrazně prohloubí schodek.

Daně firmám ale vláda zvedla. A také v rámci tzv. důchodové reformy uložila zaměstnavatelům, aby přispívali na důchody určitých kategorií povolání. A úplný vrchol, součástí navýšení rozhlasových a televizních poplatků je i povinnost společnostem, zaměstnávajícím více jak pětadvacet pracovníků, hradit určitou výši těchto poplatků paušálně. (Představa politikářů asi je, že zaměstnanci produktivního sektoru, živícího ten veřejný, v pracovní době sledují rozhlas či televizi. Asi aby se neukousali nudou). Toto vše je opět jenom další zdanění navíc. A sladká tečka na závěr – zvýšení odvodů živnostníkům, lidem nic moc po státu nechtějícím. Proč je ale řácky nepodojit. A za to? Čím dál nekvalitnější stát, který sice obtěžuje na každém kroku, funguje ale stále hůř a hůř. Viz třeba stavební řízení, ale i digitalizace. Digitální občanka při samotných volbách byla vlastně standardem. Jako bonus korupce latinsko-amerických dimenzí (ta tu už byla za první republiky, jak si lze přečíst u Klimka). O Blažkových bitcoinech ani nemluvě, ta drzost a arogance šokovala. Stát je vrchnostenský, zdědili jsme jej po Rakousku, kvalitní státní správu jsme ale přibrat opomněli.

Vláda prý byla pravicová, či pravostředová, podle čeho to ale poznat? Mocně za ní vzrostl vliv progresivistických aktivistů, jejichž spolky leckdy fakticky doplňují či suplují ministerstva a další orgány. Markantní je to na školství, životním prostředí i jinde. Třebas nové rámcové vzdělávací programy utuží hloupnutí populace, posílí ale ideologickou indoktrinaci mladých. Nic nového pod sluncem, podobně se snažili nacisté i komunisté, stejně jako nová levice na Západě. Tyto trendy začaly už za předchozí vlády (či vlád), šance na nápravu asi není v dohledu. Stejně tak pohrdání právem, viz třeba poslední případ se soudcovskými platy, ale i tendence k retroaktivitě (penze). Ta minulá vláda zase excelovala covidovými excesy. I z toho je zřejmé, že naděje na nějaké zlepšení je iluzorní.

Zásadní problémy české politiky ale nezmizí, spíše naopak. Především je to zoufalá průměrnost naprosté většiny politiků. Absentují osobnosti, až na pár výjimek. Takové obrovské hejno šedých myší, ostražitě střežící, aby mezi ně nevlezla kočka. Po převratu se to pravda nejprve změnilo, do politiky vstoupila celá řádka zajímavých osobností, velice záhy ale počal sešup dolů. Ti starší ještě vzpomínají, jaký smích (či výsměch) vzbuzoval Milouš Jakeš svým vystoupením na Červeném hrádku, jehož záznam unikl na veřejnost. Dnes by mohl působit ve sněmovně nedej pánbůh snad jako myšlenkově bohatý rétor. A zbabělost, toť snad nejvýraznější rys politiky české. K tomu jako bonus prázdnota, bezobsažnost. Můžeme ironizovat politickou kulturu v takovém Polsku, lidsky a věcně je to ale úplně jiná liga.

Neschopnost vybudovat fungující stát pronásleduje Čechy již od osmnáctého roku. Tehdy ovšem tu bylo ještě dědictví po Rakousku, i s náležitou státní správou. Postupně se to dařilo kazit, pomalu ale jistě. Korupce a zlodějny obecně vězí pevně v základech státu. Jak to říkal TGM? Státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly. V tomhle s ním lze souhlasit. Radši ale nepřemítat, cože jsou ty základy státu českého. Nakonec, začínali jsme tím, že jsme okradli siroty po následníkovi. Pak přišla pozemková reforma, při níž jako by zázrakem vznikaly zbytkové velkostatky. Ovšem nikoli pro každého, to se rozumí. Za komunismu pak platilo, že kdo nekrade, okrádá svoji rodinu. Devadesátky nevznikaly ze vzduchu. Pak již nikoho nemůže překvapit, jako draho stavíme dálnice. A jak nekvalitně. Systém, jenž jsme po devětaosmdesátém budovali, by se dal možná – snad i s trochou nadsázky – označit jako vekslácký kapitalismus. Veksláci byli konec konců jediní faktičtí podnikatelé u nás před převratem, na rozdíl od jiných, dokonce i včetně NDR, jsme se dokonale opičili po SSSR a zlikvidovali veškerý privátní sektor. Dědictví toho všeho sklízíme dodnes. Nejsme sami. Nejúspěšnější transformační zemí však bylo jednoznačně Polsko. A je otázkou, zda nebylo nakonec tou jedinou doopravdy úspěšnou. V úvahu by ještě snad připadalo Pobaltí.

Češi si neomylně zvolili (bývalého) komunistu, navíc s náležitou agenturní průpravou, slovenského původu. Jeho pak doplňují český nacionalista japonského původu a Klausovi pohrobci (nejasného původu). S trochou nadsázky lze tvrdit, že téměř každá naše vláda někdy od poloviny devadesátek je průměrná. (Pro tu minulou to až tak neplatí, ulehčila ji to ale ta předchozí…) Horší jak ta předchozí, lepší než ta následující. Hledět do budoucna tedy můžeme s patřičným optimismem.