Osmašedesátý po sedmapadesáté

Vraťme se ale do české kotliny před sedmapadesáti lety. A ono jde opravdu hlavně o dnešní Česko, to bylo hybatelem tehdejšího překotného vývoje. Slovákům šlo v první řadě o federalizaci. Což byl nakonec jediný hmatatelný výsledek tzv. obrodného procesu zvaného pražské jaro, který vydržel. Byť v notně deformované, komunistické verzi. To není prosím kritika Slováků, to je konstatování. To je ale i doklad (jeden z mnoha), jak vnitřně nepevný společný stát byl. Každá z jeho dvou částí sledovala (v podstatě po celou dobu jeho existence) své cíle. Byť ta česká část je označovala se skromností jen sobě vlastní za československé. A mlčky předpokládala, že je tomu tak, že hovoří i za Slováky. Ve chvílích vážných krizí se pak ovšem stát tak trochu samovolně rozkládal. V letech 1938–1939, stejně jako po devětaosmdesátém. Patrné to bylo i v časech 1947 až 1948, mezi malým a velkým únorem, kdy čeští prý demokraté nechali své slovenské kolegy na holičkách, aby je jen o pár měsíců později následovali. Stejně pak v „pomýleném“ roce se vývoj lišil a hlavně se lišily cíle.

Mužem číslo jedna osmašedesátého však paradoxně byl Slovák. Ten se ale tváří reformy stal vysloveně náhodou. Dubček byl šéfem slovenských komunistů, a to už od roku 1963 (předtím působil jako krajský tajemník v Banské Bystrici či Bratislavě), kdy jím Novotný nahradil až příliš zkompromitovaného Karola Bacílka (též ministr národní bezpečnosti z let padesátých). Tím pádem byl i standardním členem politbyra, oficiálně předsednictva ÚV KSČ. Slováci se s Novotným dostali do těžkého konfliktu, ten se navíc stal v očích většiny partajních šéfů neudržitelným. Na jeho odstranění se tak většina snadno shodla, na jeho nástupci už jaksi nikoli. Což zjistil i Brežněv při své inspekční cestě koncem sedmašedesátého. (Na její závěr pak mělo zaznít ono jeho rezignované „Eto vaše dělo“.) Dubček vadil nejmíň a byl považován za slabou figurku. Což nakonec i následně potvrdil měrou vrchovatou…

On i celé vedení běželi prakticky po celou dobu pražského jara „za vozem“. Vývoj se jim záhy vymkl z ruky, na straně druhé ovšem publicita i popularita příjemně šimraly jejich ega. Vždy ale byli a zůstali loajálními bolševiky a vazaly Moskvy, konec konců zahraniční orientace a politika byly i během pražského jara naprostým tabu (viz slova tajemníka ÚV KSČ Mlynáře). Hráli svého druhu dvojí hru. Kremlu slibovali, co chtěl Kreml slyšet, pro domo se tvářili jako neohrožení vlastenci a rodilí demokraté. A čekali, jak to dopadne. Přítomnost půl milionu cizích, formálně spojeneckých vojáků těsně za hranicemi jednoduše ignorovali. A pak se, s nadsázkou, jednoho dne probudili a měli je v baráku. A netušili, co dál. Kdo by na to předtím myslel, že? A takových byla mezi našimi voždíky naprostá většina. Určité sympatie by bylo možno chovat snad jen k Františku Krieglovi, byť i ten šéfoval třeba v osmačtyřicátém pražským milicím. Smrkovský byl a zůstal rigidním komančem, Černík pro změnu reprezentoval typ komunistického aparátčíka, jakýchkoli zásad prostého. (Což dokázal ve chvílích svého odstřelu, kdy pro své udržení byl ochoten nazvracet na obrodný proces, fakticky teda i sám na sebe, neuvěřitelný hnůj. Nepomohlo mu to…) A Svoboda, alias Děda Zradílek, omylem milovaný stařík, jak napsal Josef Frolík? Snad nejhorší figura. Člověk sovětů (čti Rusáků) již od let válečných, což dosvědčil i v osmačtyřicátém. A teď znovu. Když okupanti nevěděli kudy kam, nastoupil Ludvík. A zachránil (jim) situaci.

Měl by reformní pokus v případě neintervence šanci uspět? Asi sotva. Zespodu šel spontánní tlak, usilující o demokracii a pluralitu, seshora byla ochota připustit určitou demokratizaci, ale nikoli pustit z rukou vedoucí úlohu. (Jak se v plné nahotě ukázalo při jednáních např. o legalizaci KAN či sociálních demokratů, potenciálně opozičních stran, jež vedl mj. i onen vzývaný Smrkovský.) Jak trefně napsal v Politice pro každého Jan Procházka, rozdíl mezi demokratizací a demokracií je asi jako mezi vodou a vodkou… Dříve či později by komunisté, byť i ti sebereformnější, museli silově tento proces zarazit. Nebo připustit konec socialismu v jeho reálné podobě. Představa, že by tomu moskevský chán nečinně přihlížel, je opravdu z říše iluzí. Celý proces se rozvíjel převážně živelně. A na hranicích se kupila vojska. A hlavně, reformovat komunismus je asi stejně snadná úloha jako řešit kvadraturu kruhu.

Faktem je, že během jara, trvajícího až do srpna, tu panovalo nepřehlédnutelné nadšení a optimismus. Okupaci pak v národě doprovázelo obrovské vzepětí jednoty a vůle. To vydrželo asi tak týden, do návratu představitelů z Moskvy, kteří tam kapitulovali na celé čáře. Vyhlíželi jak spráskaní psi, tlaku odolal právě jen Kriegel. Předtím za první várkou, deportovanou již na počátku, následovala do Moskvy druhá parta v čele s presidentem, jenž nezaváhal a zatlačil na vzdorné. S ním přilétl i dosud v Česku nepříliš známý Husák. Ten se v rekordním čase přerodil z reformátora na normalizátora a právě v Kremlu odstartovala jeho vrcholná kariéra. Záhy se stal guberniálním vožděm, po letech pak ale bloudil jako osamělý stařec Pražským hradem, než se celý režim zhroutil jako domeček z karet. Jenže těch dvacet let poznamenalo fatálně celý národ, nejvíce snad onen pád z vrcholu vůle do apatie na samém začátku normalizace. (Palach se neupálil na protest proti okupaci, ale právě proti této postupující letargii.) Analogie s rokem 1938, do jisté míry i s rokem 1948, je očividná. Včetně následků.

Ne, nebyl to úspěch, ani ten kvapně vyšumivší vzdor. Chvíli jsme se těšili sympatiím světa, povýtce však jen platonickým. Nebyl ani důvod k ničemu jinému, sami jsme to vzdali. A očekávat hmatatelnou podporu Západu, navíc v situaci rovnováhy strachu a vzájemného odstrašení, kdy ke všemu ani my jsme – na rozdíl od Maďarů v šestapadesátém – neusilovali ani v náznaku o zásadní změnu režimu a především mezinárodního ukotvení, to by opravdu bylo fantasmagorické. Jak posléze prohlásil francouzský ministr zahraničí, celé to byla jen malá nehoda na cestě k détente. Pro hodnocení osmašedesátého je symptomatický známý spor mezi Kunderou a Havlem. Zatímco ten první, komunista, vyzdvihoval naši světodějnost, ten druhý argumentoval tím, že svoboda slova, demokracie, atd. jsou standardními atributy normální společnosti, ničím extra. Soudruh Kundera to pak uzavřel s tím, že označil Havla za buržoazního synka. Úlohu novinářů nedávno opěvoval film Vlny. Krom věcných nesmyslů (třebas role Dubčeka v sedmašedesátém) i faktických (funkce Hofmana na počátku děje, atd., atd.) pomíjel i tu drobnost, že řada vynášených novinářských gerojů byla v padesátých letech nadšenými budovateli režimu. Z filmu však hlavně čišela touha po Oscaru. I tady ostrouhal. Glorifikovat osmašedesátnické novináře a už vůbec politiky opravdu není proč. Jejich naivita (jemně řečeno) byla pro národ likvidační. Vykládejte to ale nadšeným levičákům.

Jakékoli analogie osmašedesátého s válkou na Ukrajině jsou zcela mimo mísu. A už vůbec ne srovnávání s Mnichovem, jak se v poslední době stalo tak oblíbeným. (Zde se nabízí srovnání se zimní válkou, kdy Rusko napadlo Finsko, a to se hrdinně bránilo neuvěřitelné přesile.) Osmašedesátý, to je v posledku selhání. Selhání vládnoucích garnitur, následně ale i zbytku. Obrovská euforie následovaná nepřiměřenou rezignací. Prostě maniodepresivní průběh. Jenže nebude-li národ schopen generovat skutečné vůdčí elity, leadery, jeho šance přestát opravdovou krizi je menší než malá. A ta krize dříve či později přijde. Nemůže nepřijít.