Pásmo Gazy: Klady a zápory 21bodového plánu

Nutno předeslat, že nejde ani v náznaku o žádnou dohodu, ale pouze o návrh, jehož jednotlivé body byly představeny i na českých serverech, například na Novinkách.cz. V době psaní tohoto příspěvku (neděle 28. 9.) byla celá záležitost ve fázi před projednáním Trump – Netanjahu v Bílém domě, a to je pro další osud plánu klíčové. Nicméně než se dozvíme výsledek rokování obou státníků, dovolím si nabídnout svůj úhel pohledu.

Ačkoli patřím, pokud jde o blízkovýchodní krizi, k permanentním pesimistům (domnívám se, že mír mezi Izraelci a palestinskými Araby za současného „vržení kostek“ je iluze), začnu pozitivy návrhu. Jeho přijetí by bezpochyby ukončilo válku v Pásmu Gazy a vedlo k velice rychlému propuštění přeživších rukojmí a ostatků těch, kteří se osvobození nedožili. Pokud by došlo k obnově Pásma, jak plán předpokládá, bylo by to víc než pozitivní, stejně jako - do jisté míry - ustavení dočasných mezinárodních stabilizačních sil, které mají mít na starosti bezpečnost v Pásmu. Kladně lze hodnotit také skutečnost, že za své vzal původní Trumpův nesmysl v podobě vysídlení (patrně všech) Gazanů a vytvoření jakési přímořské riviéry v enklávě. Něco takového byl víc než co jiného úlet bývalého developera, od počátku odsouzený k neúspěchu, neboť jde o ideu zcela nerealistickou. Naopak, a to návrh správně konstatuje, Gazané budou povzbuzováni, aby v Pásmu zůstali, neboť jim bude nabídnuta příležitost vybudovat si tam lepší budoucnost. Zde už ale narážíme na pochybnosti. Využijí této šance, když ji promrhali v posledních dvaceti letech, tedy poté, co Izrael Pásmo jednostranně opustil?

Patřím k těm, kdo nesouhlasí s názory krajně pravicových izraelských politiků (ministři Smotrič a Ben Gvir a další), že Pásmo Gazy by měl Izrael obsadit, ne-li trvale anektovat, a znovu tam vybudovat židovské komunity. Myslím si, že Pásmo by mělo zůstat v rámci konečného statusu Arabům (stejně jako dohodnutá část Judeje a Samaří by měla zůstat v rámci téhož konečného statusu Izraelcům. Nemám proto problém s bodem 16, kde se říká, že „Izrael nebude Gazu okupovat ani anektovat“ a naopak izraelská armáda území, které ve válce obsadila, předá. Ale komu? Podle plánu dočasným mezinárodním stabilizačním silám. Mají-li být dočasné, musí být dříve či později někým nahrazeny. A zde je další otazník. Podle bodu 15 mezinárodní stabilizační síly zformují a vycvičí palestinské policejní formace, které budou sloužit jako dlouhodobý orgán vnitřní bezpečnosti. Dokážou se pak v Pásmu Gazy vypořádat s terorismem, když toho nebyly schopny, a zhusta ani ochotny, na teritoriu Palestinské autonomie v Judeji a Samaří? Po uzavření Dohod z Oslo se Izraelci také podíleli na zformování policie Palestinské autonomie. Pomohli s výcvikem a poskytli lehké zbraně, ochranné prostředky a telekomunikační vybavení, ovšem boj policistů autonomie s protiizraelským terorem byl daleko za závazkem daným na začátku mírového procesu.

Velkou otázkou je, jak bude garantována bezpečnost Izraele, když se po něm chce, aby se „postupně z Pásma stáhl“. V bodě 14 se říká, že „bezpečnostní záruku poskytnou regionální partneři, aby zajistili, že Hamás a další frakce v Gaze splní své závazky a Gaza už nebude hrozbou ani pro Izrael, ani pro své obyvatele“. Toto je jedna ze slabin plánu, čímž se dostáváme k jeho negativům.

Izrael je od svého vzniku a po drsné zkušenosti z následné bleskové arabské agrese proti němu dostatečně poučen, že ve věci vlastní bezpečnosti a obrany své existence musí spoléhat primárně sám na sebe. Proto má tak nastavenou armádní politiku (vysoké procento HDP jde na obranné výdaje, obecně povinná služba pro muže i ženy – výjimky nechme stranou -, nutnost využít preventivní či preemptivní obranu, technologická převaha apod.), aby odpovídala nezbytné strategii odstrašení a obrany. Má-li židovský stát přežít, nesmí přenechat obranu někomu jinému. Kdyby v roce 1948 spoléhal na OSN, mezinárodní právo a tak podobně, dnes by s vysokou pravděpodobností neexistoval. Proto spolehnout se na „bezpečnostní záruky poskytnuté regionálními partnery“ je nanejvýš ošemetné, i kdyby v této věci byly zaangažovány Spojené státy. Tento bod bude jedním z oříšků plánu, pokud by byl ve stávající podobě prosazen. (Osobně si myslím, že bude muset doznat řadu úprav.)

Ostatně čertovo kopýtko nacházíme už v úvodním bodu: „Gaza bude deradikalizovanou, od teroru osvobozenou zónou, která nebude představovat hrozbu pro své sousedy.“ Taková věta se snadno napíše, ale realizace bude nekonečněkrát komplikovanější. Opět můžeme vzpomenout na začátek mírového procesu z Oslo. Aby vůbec mohl začít, bylo nutné splnit předběžné podmínky. Izrael uznal Arafatovu PLO jako reprezentanta palestinského lidu a zavázal se jednat s ní o mírovém procesu. Naproti tomu Arafat jménem PLO uznal právo Izraele na existenci v míru a bezpečí a dal závazek, že se PLO zříká terorismu a dalších násilných metod. Jak to dopadlo, není třeba dlouze připomínat: tento slib splněn nebyl. Dnes představuje největší teroristickou hrozbu Hamás, což samozřejmě není PLO, ale: nesplnila-li závazek zřeknutí se terorismu PLO, jak něco takového může někdo očekávat od Hamásu, který nepřátelství vůči Izraeli je nesrovnatelně agresivnější?

Problémem plánu je také to, že je vůči Hamásu, strůjci a jedinému viníkovi nynější těžké krize v Pásmu Gazy, až příliš benevolentní. V bodu 13 se sice praví, že „Hamás v žádném případě nebude hrát ve správě Gazy žádnou roli“, ale v bodu 6 čteme, že po propuštění rukojmí „členům Hamásu, kteří se zavážou k mírovému soužití, bude udělena amnestie, zatímco členům, kteří budou chtít Pásmo opustit, bude zajištěn bezpečný průchod do přijímajících zemí“. A co ti aktivisté Hamásu, kteří se k mírovému soužití nezavážou? Jsou to ti, kdo se rozhodnou Pásmo opustit a pokračovat v teroru proti Izraeli ze zahraničí, neb jim bude zajištěn „bezpečný průchod“ do zemí, které jim poskytnou azyl? Nebo se počítá s tím, že členové Hamásu, kteří se teroru nezřeknou (a nebude jich málo) v Pásmu zůstanou? Ledacos naznačuje bod 17. Uvádí, že „pokud Hamás bude návrh zdržovat nebo ho odmítne, výše uvedené body budou pokračovat v oblastech bez teroru, které izraelská armáda postupně předá mezinárodním stabilizačním sílám“. Lze tomu rozumět tak, že tam, kde Hamás zůstane a povede boj, setrvá i izraelská armáda s cílem teror Hamásu nadobro vykořenit? Anebo je to myšleno jinak?

Docela na okraj. Počítá-li se s amnestií pro teroristy, „kteří se zavážou k mírovému soužití“, nebylo by načase ukončit ten nehorázný nesmysl a zrušit zatykač na premiéra Netanjahua a jeho tehdejšího ministra obrany Gallanta? Už jenom představa, že by monstra Hamásu zůstala nepotrestána a Netanjahu s Gallantem byli šikanováni Mezinárodním trestím soudem je šílená.

Jednadvacetibodový plán není ničím víc než pouze plánem. Netřeba ho přeceňovat, protože bude-li se o něm vážně jednat, bezpochyby čeká jeho text řada změn. Už z úvodní verze, která pronikla do světových médií, je ale patrné, že je vstřícný vůči muslimským partnerům Spojených států. Například v podobě úlitby vyjádřené v bodu 20, že „jakmile obnova Gazy pokročí a bude implementován reformní program Palestinské samosprávy, mohou být vytvořeny podmínky pro důvěryhodnou cestu k palestinské státnosti, která je uznávána jako aspirace palestinského lidu“. Tím se sice vznik „státu Palestina“ odsouvá kamsi do budoucnosti, nicméně právě to se líbit nebude. Ani v Ramalláhu, ale ani v Jeruzalémě. Byť v obou městech z jiného důvodu.

Závěrem otázka. Vzpomene si dnes ještě někdo na Trumpovu blízkovýchodní iniciativu, tzv. dohodu století „Peace to Prospetity“ z doby jeho prvního mandátu? Nedošla naplnění, protože ji Palestinci odmítli. Jak asi dopadne „21bodový plán“?