Omyl blogera Bohuslava Rudolfa (2)

Důvodem této formy je prostý fakt, že s panem Rudolfem nevedu přímý dialog kvůli jeho antiizraelské zavilosti.

Můj oponent uvedl, že „skutečné konkrétní činy sionistů zakládajících stát Izrael byly strašné“, aby vzápětí napsal, že „mezi prosincem 1947 a květnem 1948 docházelo k oboustranným střetům mezi Palestinci a sionisty“. Čili: činy sionistů byly „strašné“ – a co činy palestinských Arabů? Ty byly jaké? (K tomu více níže). Pan Rudolf přiznává, a to je třeba ocenit, že někteří Palestinci (používá ale nesprávné značení – Palestinci byli do vzniku Izraele všichni obyvatelé britského mandátu Palestina, tedy Arabové, Židé a další) začali „prchat nejprve z obav z bojů nebo na výzvu arabských elit, aby ustoupili dočasně do bezpečnějších oblastí“. Proč je k tomu arabské elity vyzývaly? Nebylo tomu tak proto, že připravovaly agresi proti budoucímu židovskému státu (kterou v řádu hodin po jeho vyhlášení také spustily)? Dále pan Rudolf: „Od jarních měsíců roku 1948 se rozběhla cílená politika židovských ozbrojených skupin směřující k ovládnutí území přiděleného OSN pro židovský stát (a někdy i mimo ně).“ A co arabské ozbrojené skupiny, ty snad byly nečinné? Nebo snad žádné neexistovaly? A konečně: „Teprve až když Izrael vyhlásil nezávislost, zaútočily na něj armády Egypta, Jordánska, Sýrie, Iráku a Libanonu.“ K tomu nejprve jedna technická: Jordánsko v květnu 1948 neexistovalo; na Izrael zaútočilo Transjordánsko.

Autor vytváří dojem – nevím, jestli záměrně nebo kouzlem nechtěného -, že snad k agresi pěti arabských zemí došlo proto, že Arabové chtěli ochránit své palestinské soukmenovce před zlými sionistickými Židy. Tento lživý narativ není nový. Setkal jsem se s ním už v 70. a 80. letech minulého století při soukromém studiu blízkovýchodní krize. Komunističtí propagandisté se tímto výkladem snažili ospravedlnit neospravedlnitelné – agresi, jejímž cílem bylo vojensky zardousit vznikající židovský stát.

Vzal jsem si k ruce knihu „Dějiny Státu Izrael“ renomovaného historika Howarda M. Sachara, který na str. 257 píše: „Počáteční arabskou reakcí na rezoluci (VS OSN 181/1947 o rozdělení Palestiny – LS) bylo uskutečnění jejich často opakovaných hrozeb násilí. Sledovalo vzorec dřívějších měsíců a let. V Aleppu v Sýrii bylo 300 židovských obydlí a jedenáct synagog do základů vypáleno, a polovina ze čtyř tisíc Židů žijících ve městě uprchla jinam. V Adenu bylo zabito 76 Židů. V Palestině samé Arabský vyšší výbor vyhlásil třídenní generální stávku od 2. do 4. prosince 1947. Násilnosti začaly okamžitě a útoky na židovské čtvrti v Jeruzalémě Haifě a Jaffě. Brzy nato začal Vyšší výbor s náborem dobrovolníků v palestinských městech a vesnicích.“ Sachar pokračuje poukazem na to, že počáteční taktika těchto arabských formací spočívala především v přepadávání izolovaných židovských sídlišť a dopravních prostředků a v loupení a ničení židovského majetku.

Kromě toho byl aktivní politický výbor Arabské ligy, který se 16. září sešel v Libanonu a rozhodl o poskytnutí zbraní a peněz palestinským Arabům. O tři týdny později zasedal stejný orgán opět v Libanonu; tentokrát byl zřízen vojenský výbor arabských států, zatímco rozhodnutí o agresi bylo odsunuto. Na začátku prosince 1947 se šéfové vlád arabských zemí v Káhiře dohodli, že vojenskému výboru Arabské ligy bude dodáno 10 tisíc pušek a lehkých zbraní, třem tisícům arabských dobrovolníků bude umožněn vstup ze Sýrie do Palestiny a uvolněn jeden milion liber na výdaje související s tzv. obranou Palestiny. Sachar pokračuje, že za těchto okolností byla organizována Arabská osvobozenecká armáda. Vrchním velitelem byl jmenován, irácký generál Sawfat-paša, polní velení bylo svěřeno Fawzímu al-Qawukdžímu, gerilovému vůdci palestinských Arabů z období povstání, které vypuklo proti Britům a Židům v roce 1936. Qawukdží se zúčastnil v roce 1941 bojů proti Spojencům na straně sil vichystické Francie, po jejich porážce uprchl do Hitlerova Německa a po skončení světové války se vrátil do Sýrie. Na začátku roku 1948 umístil svůj hlavní stan do galilejské Tiberiady. Kocem února velel pěti tisícům mužů, na konci března jich bylo sedm tisíc.

Arabské formace si na začátku jara 1948 rozdělily Palestinu na několik operačních oblastí. Severní sektor připadl Qawukdžího mužům, centrální mělo na starosti pět tisíc ozbrojenců, vesměs nepravidelných jednotek pod velením Abda al-Qadra al-Husajního, synovce jeruzalémského muftího. Jižní oblast, zahrnující celý Negev, byla svěřena asi dvoutisícové formaci egyptského Muslimského bratrstva. Všem těmto gerilám předávali Britové své policejní pevnosti, což mělo neblahé následky. Arabům se podařilo přetnout komunikaci mezi Tel Avivem a Jeruzalémem, mezi Haifou a západní Galileou a mezi Afulou a údolím Bejt Šean. Židovské farmářské osady v Negevu se Arabům podařilo izolovat od zbytku Palestiny.

Takto by bylo možné pokračovat ještě dlouho. Není to ale potřeba. Už výše uvedené dokládá, že mezi interpretací toho, jak vypadala situace v Palestině před vznikem Izraele (a dobrovolným nevytvořením arabského palestinského státu dle plánu OSN na rozdělení Palestiny) v podání pana Rudolfa a jejím reálným obrazem je nebetyčný rozdíl.