Kniha Williama Goldinga Pán much patří mezi povinnou četbu každého anglicky mluvícího školáka. Vypráví o skupině anglických chlapců, kteří ztroskotají na neobydleném ostrově. Zpočátku se snaží vytvořit fungující společnost – volí vůdce (Ralpha), stanovují demokratická pravidla a udržují oheň, aby přivolali pomoc. Postupně se však mezi nimi začínají prohlubovat konflikty, zejména mezi Ralphovou skupinou a Jackem, který se demokratickým pravidlům nechce podřídit a oddává se lovu. Jack manipuluje ostatní a buduje kult strachu. Děti se začnou bát „obludy“, která je ve skutečnosti jen projekcí jejich vlastního strachu. Společnost se rozpadá, dochází k násilí i vraždám. Společenství se postupně mění na primitivní kmen, v němž vítězí násilí a strach. Ralph je nakonec zachráněn britským důstojníkem – ale nevinnost je nenávratně ztracena. Takto by se dal velmi stručně shrnout děj knihy.
Příběh je však především o tom, jak snadno se může rozpadnout společenský řád, pokud nejsou dána jasná pravidla a pokud aktéři nejsou dostatečně zralí. „Obluda“ zde slouží jako nástroj, kterým Jack upevňuje svou moc skrze strach. Ve skutečnosti nejde o žádnou skutečnou bytost – „obluda“ je temnota v každém člověku, která čeká na příležitost, aby se projevila. Kniha je metaforou ztráty dětské nevinnosti, kdy se děti mění v násilné bytosti.
Na tento příběh si často vzpomenu, když sleduji, čím prochází naše společnost. Euforie, kterou si pamatuje každý pamětník listopadové revoluce v roce 1989 – svoboda od represivního režimu, který bránil lidem v cestování, svobodě slova a podnikání – přinesla bezprecedentní prosperitu. Lidé byli šťastní, že konečně mohou rozhodovat o svých záležitostech sami, a doufali, že bezcharakterní aparátčíky nahradí skuteční zástupci lidu, kteří budou mít na mysli především blaho společnosti.
Nešlo o ztroskotání na neobydleném ostrově, ale o vzácnou příležitost vybudovat si ve vlastní zemi řád, který nám byl tak dlouho odpírán. Byl zvolen Ralph-Havel, stanovila se pravidla a udržoval se oheň naděje. Jenže kromě Ralpha se začalo objevovat stále více Jacků, kteří si celou situaci přizpůsobovali vlastním zájmům.
Dnes mám pocit, že se naše společnost začíná rozpadat podobně jako ta dětská v Goldingově příběhu. Máme sice svobodu, ale právě proto se na povrch dere i ona temnota, o níž kniha mluví jako o konstantě v lidské povaze.
Pokud tomu tak skutečně je, pak se totalitnímu režimu možná dařilo tuto temnotu v nás držet na uzdě a chránit nás před vlastní svobodou. Věděl snad Husák o lidské povaze víc než Havel?
Děti, které ztroskotaly na ostrově, nebyly bez pomoci schopny zařídit si život tak, aby v bezpečí přečkaly záchranu. Vznikaly mezi nimi konflikty, násilnosti a dokonce i vraždy. Dětská – a lidská – povaha se ukázala ve své nahotě. Nakonec se objeví britský důstojník, který Ralpha zachrání, ale iluze o lidské nevinnosti se rozplývá.
Když sleduji diskuse, komentáře, osočování a rozdělování společnosti, ten příběh se mi neustále vrací. Je opravdu možné, že k tomu, aby si lidé dokázali vládnout sami, nestačí jen svoboda? Pozorovatel zvenčí by si možná mohl myslet, že si naše společnost nedokáže sama poradit. A to je v rozporu s tím, co si o sobě rádi myslíme. Demokratická tradice první republiky, její ztráta, která nebyla naší vinou – ale to, co se děje po roce 1989, to už je jen náš příběh. A jak to vypadá, možná jsme se trochu přecenili.
Nevím, jestli se mi to, co jsem napsal, samotnému líbí. Ale nemohu si pomoci – určitou podobnost mezi příběhem o Pánu much a dnešní českou realitou tu vidím.
Podívám-li se však na Ralpha a Jacka jako zosobnění demokracie a totality, vidím, že se v Goldingově alegorii jedná spíše o čisté typy. V reálném životě se s typovou čistotou setkáme spíše vzácně. A pak tu máme i jiné postavy – třeba Čuňase, který představuje zcela odlišný druh myšlení a jednání. To mi dává určitou naději.
A tak namísto existence metafyzické temnoty, kterou Golding nabízí pro vysvětlení světa, ve kterém žijeme, vidím jako použitelnější určitou nezralost a možná aroganci, která pramení z pocitu vlastní důležitosti a neomylnosti. Spíše než metafyzická temnota spočívající v lidské duši vidím nám tak dobře známou, všudypřítomnou debilitu.
Jde o to si to jen přiznat. A s tím se už dá žít.