Palestina a Bandera
Sdílené příběhy nám dávají návod k tomu jak si představovat spravedlivě uspořádaný svět. Učíme se je ve škole, čteme v knihách, sledujeme v médiích – a ony formují nejen náš pohled na sebe samé, ale i na ty, kdo žijí mimo náš kulturní rámec. Je proto poučné – a pro mnohé možná i nepohodlné – zkusit se na tyto příběhy podívat zvenčí.
Vezměme si například příběh o našem vztahu k Němcům. U nás se vypráví jedním způsobem, zatímco Němci jej vyprávějí jinak - s jiným akcentem. Důkladné porozumění této historii vyžaduje pečlivé studium. Ale ještě než se do něj pustíme, jsme už kulturně nastaveni k určitému vnímání. Otevřeme-li běžnou německou učebnici dějin, čteme mnoho o Svaté říši římské. Dějiny Německa se prolínají s imperiálním odkazem antického Říma a snahami o jeho obnovu. Čechy a Morava jsou v tomto vyprávění součástí širšího celku. Otázka české svébytnosti tu není prioritou – je jen jednou z etap. Čech, Němec i Žid obývají prostor definovaný říšskou ideou.
Dnes se často diskutuje příběh Izraele a Palestiny. Češi jsou hrdí na svou konzistentní podporu Izraele – bez ohledu na okolnosti. V našem vyprávění máme Abraháma, Izáka, Davida a zaslíbenou zemi. Palestinci v tomto příběhu nemají mnoho prostoru – a pokud ano, pak spíše rušivého. Tak se to u nás podává. Ale příběh, který se vypráví v Palestině, je zcela jiný. Stačí začít u Izáka a Izmaela – synů Abraháma a dvou matek, Sáry a Hagar. Arabové se odvozují od Izmaela, Židé od Izáka. Semitští bratři.
Jiný příběh o Banderovi a banderovcích jsme slyšeli my starší ve škole. Jinou verzi vyprávějí na Ukrajině, jinou v Rusku. Z Polska zaznívá další pohled. Může být historické vzdělání v těchto zemích tak rozdílné? A mohou se profesionální historici ve výkladu tak zásadně rozcházet? Jakou má pak hodnotu výklad, který jednou učí, že Bandera byl lump, a jindy – nebo jinde – že byl hrdina? A když se neshodnou historici, co teprve laici?
Příběh, který sdílíme a který nám dává pocit, že svět je takový, jak ho vidíme, je výsledkem prostého skládání sil. Jako vektory ve fyzice. Příběhy, které nás ovládají, nejsou dějinnou pravdou – jsou nástrojem, jak manipulovat s důvěřivými. Národy nemají historii jako jednotlivci. Mají jen příběhy, které se o nich vyprávějí. To, jak se dnešní konflikty a křivdy budou jednou hodnotit, neurčí morálka ani historici – ale výsledek silového působení. A ten se pak bude našim dětem vyprávět jako pohádka před spaním.
Mám dojem, že v historickém výkladu dnes mnozí komentátoři trochu plavou. Vidím jejich zápal pro věc a někdy spravedlivé rozhořčení – a to nejsem ani historik ani, doufám, paranoik.