OSN: Na okraj konference o uznání nezávislé arabské Palestiny
Problémy naší doby
Konala se v New Yorku 28. a 29. července pod názvem „Mezinárodní konference o mírovém řešení palestinské otázky a realizaci dvoustátního řešení“. Šlo o další festival ztraceného času.
Proč si to myslím? Důvodů je celá řada. Jeden z nich: na konferenci chyběl klíčový stát, bez kterého nezávislá arabská Palestina nemůže reálně vzniknout – Izrael. A spolu s ním také Spojené státy. I kdyby totiž nezávislou arabskou Palestinu uznaly všechny státy světa, ale neučinil by tak Izrael, z hlediska reálné politiky to bude jen prázdné gesto. Asi jako když nevěstu Y uzná celé město jako manželku pana X, ovšem neřekne-li pan X dle dojednaných pravidel o manželství své „ano“, žádné manželství nevznikne. Stejně tak dle Dohod z Oslo musí být konečný status výsledkem dvoustranného ujednání mezi Izraelem a arabskou Palestinou, nikoli výsledkem jednostranného kroku.
Na nezávislou arabskou Palestinu existuje několik pohledů. Většina světa říká „ano“, část zemí soudí „ano, ale ne teď“ – a pak jsme tu my, jednotlivci, rozesetí po světě, a samozřejmě vlády, na prvním místě izraelská, kdo říká jasné “ne“. Totiž „ne další arabskému džihádistické entitě“. Proč? Na základě dosavadních zkušeností.
Dlouholetý respektovaný komentátor a politický analytik listu The Jerusalem Post Herb Keinon napsal k tématu dvoustátního řešení brilantní rozbor; publikován byl 29. července. Podstata je obsažena už v titulku: OSN prosazuje palestinský stát a ignoruje bezpečnostní obavy Izraele. V tom je podstata problému. Keinon soudí, že ve světě, který se v důsledku traumatu ze 7. října 2023 zásadně změnil, jsou někteří mezinárodní diplomaté rozhodnutí jednat tak, jako by se nic nestalo. Na newyorské konferenci bylo řečeno, že uznání palestinského státu zůstává jedinou smysluplnou cestou k míru, přičemž šéf OSN Guterres zopakoval známou představu. Arabská Palestina musí být založena „na hranicích z roku 1967 s východním Jeruzalémem jako hlavním městem“. „Z izraelského pohledu znějí dnes tato slova prázdně – a co víc, jako by naprosto ignorovala realitu,“ hodnotí autor a dodává, že téměř 22 měsíců poté, co Hamás zahájil invazi do Izraele, jejímž smyslem bylo spustit začátek konce židovského státu, oprašuje mezinárodní společenství tytéž argumenty, které dominovaly diplomatické diskusi před 7. říjnem. „Situace se však zásadně změnila a výchozí předpoklady dvoustátního řešení se postupně vytratily – byly smeteny krveprolitím a hrůzami 7. října, kterým předcházela dvě desetiletí z Gazy vedeného teroru.“
Analytik dále píše, že jedna věc je teoreticky propagovat palestinskou státnost, druhá věc pak obhajovat vytvoření takového státu na dohled Tel Avivu, neboť vzpomínky na rakety vypálené na toto město z Pásma Gazy jsou v izraelských myslích příliš čerstvé a příliš bolestné. Izrael jednu verzi experimentu s palestinskou samostatností (byť v rámci autonomie – LS) zažil a dopadla katastrofálně. Keinon má samozřejmě na mysli izraelský odchod z Pásma: „Příští měsíc to bude dvacet let, co se Izrael z Gazy stáhl, vykořenil 21 prosperujících židovských komunit, vystěhoval přibližně devět tisíc obyvatel z jejich domovů a bez předběžných podmínek předal území Palestincům,“ připomíná a pokračuje: „Svět tleskal, alespoň krátce. Byla tu naděje, že se Gaza stane pilotním projektem palestinské samosprávy, testovacím modelem pro budoucí stát. Místo toho se proměnila v odpalovací rampu Hamásu, útočiště Islámského džihádu a základnu proxy spojenců Íránu, kteří chtějí zničit židovský stát. A 7. října se o to pokusili.“
Klíčová otázka
Zde klade Keinon zásadní otazník. V čem je to nyní jiné? Protože když nyní slyší Izraelci zahraniční diplomaty volat po palestinském státě, ptají se. Na základě čeho, na jakém precedentu, na jakých důkazech a zárukách je založeno přesvědčení, že to teď bude jiné? Řešení dvou států není něčím, co by se nikdy neuskutečnilo; je to myšlenka, která byla částečně realizována v Pásmu Gazy – a vytvořila přesně ten druh noční můry, které měla zabránit. Autor má za to, že zmíněný kontext citelně chybí v jednáních OSN a zjevně se nedostal ani do úvodních projevů Guterrese, který hlásá, že „státnost je pro Palestince právem, nikoli odměnou.
A pak je tu to, co autor nazývá kvalifikačními předpoklady. Má-li existovat palestinský stát, neměl by být demilitarizovaný? Takový, jehož vláda nevyplácí peníze teroristům poté, co zavraždí Židy? Takový, jehož školský systém neučí děti oslavovat násilí a snít o vymazání Izraele z mapy? Takový, který možná bude deradikalizovaný a stabilní, ale spíše selhávající a náchylný k tomu stát se loutkou Íránu v už tak bouřlivém regionu? Tento druh otázek si stoupenci nezávislé arabské Palestiny nekladou. Místo nich nám předkládají politické slogany. Keinon se pak vrátil do nedávné minulosti: „Předchozí návrhy na vznik palestinského státu — návrhy, které Izrael přijal, ale Palestinci odmítli, protože nesplňovaly všechny jejich maximalistické požadavky — obsahovaly také »bezpečný koridor« spojující Gazu s Hebronem. Dokáže si ale dnes někdo představit, že by Izraelci souhlasili s tím, aby obyvatelé Gazy projížděli kolem těch samých komunit, na které zaútočili a které zmasakrovali? Doba, kdy to byli ochotni akceptovat, je pryč a předstírat opak ji zpátky nevrátí.“
Dále autor akcentuje zjevný rozpor. Teoreticky se svět shoduje na tom, že bezpečnost Izraele musí být prvořadá. V praxi by ale palestinský stát, o který OSN usiluje, něco takového znemožnil. Jeho ustavení na Západním břehu by znamenalo opakování modelu známého z Pásma Gazy, ovšem v mnohem větším a nebezpečnějším měřítku. Ben Gurionovo letiště by bylo v dosahu raket nepřítele, stejně tak Transizraelská dálnice č. 6 by byla v dosahu nepřátelských střel; teroristické tunely by edly až na izraelské teritorium pod Zelenou linií. Se všemi hrůznými důsledky. To jsou jen náhodné příklady.
Je dvoustátní řešení jediné možné?
Herb Keinon soudí - a já s ním vřele souhlasím -, že nikoli. Jaké jsou jiné varianty? Někteří izraelští analytici navrhují rozšířenou autonomii v duchu dohod z Camp Davidu z roku 1978. Ta by palestinským Arabům zaručila civilní správu a místní kontrolu, ale bez atributů suverenity - žádná armáda, pohraniční dohled ani zahraniční politika. Jinou možností je myšlenka, s níž před časem přišli arabští šejkové z oblasti judského Hebronu – vytvoření lokálních emirátů (mohly by být spojeny po vzoru Emirátů v Zálivu – LS). Nabízí se také model zahrnující kreativní překreslení mapy regionu tak, že by si Jordánsko, Egypt a Izrael vyměnily území za účelem vytvoření životaschopnějšího palestinského státu, než je ten, který by vznikl na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Keinon připouští: „Žádné z těchto řešení nemusí být dokonalé ani funkční. Ale alespoň uznává realitu: absenci palestinského politického vedení schopného nastolit mír, trvalou přitažlivost násilí ve stylu Hamásu pro velkou část palestinské společnosti a ten prostý fakt, tragický a trvalý, že to, co mnoho Palestinců chce, není stát vedle Izraele na Západním břehu Jordánu a v Gaze, ale stát místo něj.“ Přesto se mezinárodní diplomacie neustále vrací na stejné místo, jako by pouhé opakování téhož vedlo k jiným výsledkům. Ještě horší je, že načasování této nejnovější diplomatické iniciativy ukazuje, jak hodně je velká část světa odtržena od izraelské životní reality.
Autor znovu připomíná: „V srpnu si připomeneme dvě desetiletí od stažení z Gazy – bylo to nejblíže, kdy se Izrael dostal k udělení plné nezávislosti palestinskému území. Tento odvážný, ale riskantní tah skončil katastrofou. Ne proto, že by Izrael nezašel dostatečně daleko, ale proto, že jeho gesto se setkalo s raketami, tunely, únosy a masovými vraždami.“ Uzavírá, že trauma této chyby není teoretické. Je vryto do vědomí národa, který stále pohřbívá své mrtvé, stále bojuje ve válce a stále se snaží přivést domů svá rukojmí. Keinon je přesvědčen, že pokud chce svět opravdu pomoci, mohl by začít tím, že uzná selhání dosavadních rámců a pomůže vytvořit nové, založené na současné realitě, ne na dávných iluzích. „Mohl by vyvíjet tlak na Palestince, aby reformovali své instituce, ukončili podněcování k nenávisti, přestali vyplácet peníze za vraždění Židů, přestali učit své děti, že Židé nemají v tomto regionu místo, přestali oslavovat teroristické vrahy – a začali budovat něco, co by se dalo nazvat důvěryhodným politickým systémem. A svět by měl dát jasně najevo, že jakékoli budoucí uspořádání musí zahrnovat nezpochybnitelné bezpečnostní záruky pro Izrael, například demilitarizaci a deradikalizaci, ne jen vágní sliby a zrecyklované rezoluce. Než se tak stane, budou Izraelci na řeči o palestinské státnosti pohlížet ne jako na cestu k míru, ale jako na nebezpečné blouznění. Je to něco, čím si už jednou prošli – a rozhodně nemají zájem tím projít znovu,“ končí svoji analýzu Herb Keinon.
●