Omyl blogera Bohuslava Rudolfa

Důvodem této formy je prostý fakt, že s panem Rudolfem nevedu přímý dialog kvůli jeho antiizraelské zavilosti. Jeden příklad. Ve stejné reakci napsal: „Přestože hlavním a neoddiskutovatelným viníkem současného marasmu je jednoznačně Izrael…“ Označit oběť teroristické agrese za „hlavního a neoddiskutovatelného viníka“ je nehoráznost. Stejně jako tvrdit, že za Hitlerovu agresi proti Polsku můžou sami Poláci. S lidmi s takovýmto úsudkem nelze vést smysluplnou diskusi.

Ale k věci.

Pan Rudolf v závěru své reakce uvedl: „Má-li mezi Izraelci a Palestinci vzniknout a udržet se dlouhodobý mír, bude nutné, aby nejvyšší prioritou vlád obou států byl mír. A pokud se kterákoliv z nich bude chovat v rozporu s tím, že její nejvyšší prioritou je mír, bude nutné, aby na to světové společenství reagovalo dostatečně rozhodně a třeba i velmi tvrdě.“

Ptám se, proč až nyní? Proč mezinárodní společenství nereagovalo „dostatečně rozhodně a velmi tvrdě“ v uplynulých téměř osmdesáti letech? Příležitostí mělo víc než dost. Zastavím se hned u té první - a nejzásadnější. Když židovská reprezentace vyhlásila v souladu s rezolucí Valného shromáždění OSN 181/1947 v Palestině 14. května 1948 ustavení samostatného státu (Izraele), v jeho Deklaraci nezávislosti bylo kromě jiného uvedeno (volný překlad):

„Vyzýváme - uprostřed útoků, které jsou proti nám již několik měsíců vedeny - arabské obyvatele Státu Izrael, aby zachovali mír a podíleli se na budování státu na základě plného a rovného občanství a odpovídajícího zastoupení ve všech jeho prozatímních i stálých institucích. Nabízíme ruku všem sousedním státům a jejich obyvatelům s nabídkou míru a dobrého sousedství a vyzýváme je, aby navázaly vztah spolupráce a vzájemné pomoci se suverénním židovským národem usazeným na své vlastní zemi. Stát Izrael je připraven přispět svým dílem ke společnému úsilí o pokrok na celém Blízkém východě.“

Izrael tedy svoji povinnost vůči míru splnil. Arabům nabídl mírovou koexistenci a vzájemnou spolupráci. A arabská odpověď na mírovou nabídku? Za několik hodin začala letecká agrese Egypta a ráno následovala pozemní invaze sil Egypta, Transjordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku podpořená menšími formacemi a dobrovolníky z dalších arabských zemí. Do agrese proti židovskému státu se zapojili také palestinští Arabové. Cíl byl zřejmý: zadusit Izrael v samotném zárodku, neumožnit Židům, aby měli v Palestině svůj stát. V tomto historickém momentu se doslova lámal chléb. Všechny následné války, včetně té nynější v Pásmu Gazy, jsou jen důsledkem původního arabského odmítnutí žít ve Svaté zemi bok po boku s Židy – jistěže v jejich vlastním nezávislém státě. Svůj stát mohli mít od roku 1948 také palestinští Arabové. Ti ho nevyhlásili a místo něj se s dalšími Araby vrhli na Izrael. Bohužel pro ně prohráli. Poučení si z toho nehodlali vzít po celá desetiletí. Až po sérii prohraných válek alespoň někteří pochopili, že jejich protiizraelská politika zkrachovala (prezident Sadat, král Husajn, taktiku změnil i Arafat) a že smysl má to, co jim nabídl Izrael ve své Deklaraci nezávislosti. S těmi, kdo volí cestu války a teroru ovšem jednat nelze.

Připomeňme, jak mezinárodní společenství na arabskou agresi proti Izraeli zareagovalo. Impotentními výzvami k příměří a hanebným doporučením nedodávat válčícím stranám zbraně. Nejen agresorům, ale ani jejich oběti, Izraeli. Nebýt toho, že některé země zbrojní embargo nerespektovaly, v případě Izraele především Československo, mohl židovský stát prohrát a celá Palestina by připadla Arabům. Jak by se potom mezinárodní společenství postavilo za svůj plán, jehož součástí byl vznik palestinského židovského státu, když od počátku nebylo ochotno Izrael smysluplně podpořit tváří v tvář arabské agresi? Ve světle této drsné zkušenosti nelze hodnotit citovanou představu pana Rudolfa jinak než jako zcela odtrženou od reality.