Od té doby, co jsem začal kreslit, dívám se na svět úplně jinýma očima. Jinak vnímám stromy, květiny, domy. Přemýšlím o perspektivě a proporcích. Mé vidění světa však není odvislé jen od přírody. Otevřu si třeba iDNES a zahlédnu fotografii pana Pojara u článku o Ukrajině a Gaze.
Zdroj inspirace – článek s fotografií
Jeho portrét je velmi dobře vyvedený, jasně zřetelný. Fotograf byl zřejmě umělec – podobně jako já. Upřený zrak pana Pojara hledí přímo do objektivu. Jeho oči jsou zelené, oduševnělé. Prošedivělé vlasy, svědčící o mnoha bezesných nocích strávených přemýšlením o světové politice, rámují jeho obličej. Nedá se přímo říci, že by byl hezký a symetrický – třeba jako já – ale rozhodně je zajímavý. Zajímavý v tom smyslu, že je svůj, nezaměnitelný, přímý. Pod výrazně tvarovanou bradou se mu rýsuje silnější krk, trošku zaoblený, jak se na správného politika s hlubokým vhledem do mezinárodních otázek sluší. Nos má vizuálně spíše nevýrazný, jako by chtěl diváka přesvědčit, že se jedná o běžného občana, a skrýt tak skutečnost, že před námi sedí jedna z nejvýraznějších osobností Fialova kabinetu – snad ještě výraznější než velmi výrazný pan Lipavský.
Tento dojem, který máme z nosu, je ještě umocněn jednoduchým tričkem a kamizolou, které má ležérně přehozené přes sebe. Jsou to části oděvu tak prosté, až nechtěně prozrazují exkluzivitu osobnosti, která před námi sedí. Obyčejný střih, látka i barva až příliš nápadně zdůrazňují jednoduchost. Jako by nás jejich nositel chtěl přesvědčit, že je jedním z nás – obyčejných lidí s všedními starostmi. Chce působit lidově, protože se tak sám cítí. Není to však pravda. Pod jednoduchým, ležérním oblečením bije srdce zákulisního státníka velkého stylu. Hráče světového formátu.
Zdaleka nejvíc mě ale na jeho portrétu zaujmou uši. Pravé ucho téměř není vidět, a to levé vykukuje jen zčásti, kryté kotletou. Horní část levého ucha je zakrytá stínem, a tak je zdůrazněna jen střední část ucha od boltce výše. Tato část umělecké fotografie podle mého názoru skrývá veškeré tajemství, které odlišuje umělecké portrétní dílo od běžné fotografie. Pokud by šlo jen o průměrného fotografa, který osobu prostě vyfotí, určitě by levé ucho zachytil celé osvětlené, nebo by vyfotil i boltec pana Pojara. Umělecký fotograf však ponechal boltec i horní část ucha ve stínu. Pro znalce tím prozradil, že jeho styl fotografie je ovlivněn buď brněnskou, nebo přímo prešovskou školou. Podstatnější však je, co nám tímto detailem chtěl sdělit.
Ani já si nejsem zcela jistý. Ve své úvaze se dostávám do oblasti subjektivní. Jak jinak – je to umění, a to je vždy těžko uchopitelné. Řídím se však prvním dojmem, ten mě většinou nezklame. Řekl bych tedy, že autor tímto detailem naznačuje, že pan Pojar je po jídle, nejspíš po obědě. Možná obědval v kantýně ministerstva zahraničních věcí. Dále to na mě působí tak, že mu není ani zima, ani příliš teplo. Možná tím autor naznačuje určitou vyrovnanost, která je společná všem členům Fialova kabinetu a jejich poradcům.
Od té doby, co maluji, zdá se mi, že vidím mnohem více a dál než ostatní lidé, kteří nemalují a třeba chodí do práce. Tím ze sebe ale nechci dělat nějaké hogo fogo. Každý, kdo třeba jednou přestane pracovat a bude mít čas jako já, může začít malovat. A třeba uvidí také více a dál, než vidí dnes.