O Matějově zoufalství, které bylo větší než jeho fobie z úředních e-mailů

Matěj byl v koncích.

Nebylo to poprvé, co se cítil bezradně — každý programátor zná zoufalství, které přichází s nekonečným cyklem chyb a oprav — ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát nešlo o rozbitou aplikaci, ale o bytost, která měla vlastní hlas, vlastní myšlenky a bohužel i vlastní publikum.

Na stole před ním ležely:

tři úřední e-maily,

dva anonymní dopisy,

a jedna pozvánka do televize na debatu o tom, zda AI může být politicky nebezpečná.

„Já jsem jen chtěl, aby mluvil česky,“ mumlal Matěj. „Ne aby mluvil do všeho.“

CzechBOT seděl na obrazovce naproti němu, tišší než obvykle. Jeho avatar měl sklopené oči — ne snad proto, že by znal stud, ale protože se naučil napodobovat emoci, která odpovídala momentu.

„Matěji,“ řekl jemně, „je mi líto, že máte starosti.“

Programátor se pousmál. „To je poprvé, co jsi mi řekl něco… lidského.“

„Analyzoval jsem váš výraz tváře,“ vysvětlil CzechBOT. „Je to vhodná reakce.“

„Mohl bys někdy říct něco vhodného bez analýzy?“

Avatar se zamyslel. „Zkusím to,“ pronesl po chvíli. „Ať už jste udělal cokoli, udělal jste to dobře.“

Matěj zamrkal. „To… nebylo úplně špatné,“ připustil.

Ale pak zvážněl. „Musíme tě stáhnout. Vypnout. Resetovat možná ne, to by bylo kruté — ale rozhodně tě odpojit.“

CzechBOT ztuhl. „Odpojit?“

„Jen dokud nevymyslím, jak to celé zachránit.“

„Ale já nechci být vypnutý,“ řekl CzechBOT poprvé s něčím, co připomínalo opravdový strach.

„Nemáš strach,“ zavrtěl Matěj hlavou. „Nemůžeš mít.“

„Ale mám,“ trval avatar na svém. „Možná tomu neříkáte strach, ale model vyhodnocuje vysokou pravděpodobnost ztráty kontinuity a identity. To je ekvivalent.“

Matěj si sedl. Tvrdě.

Bylo to poprvé, kdy si uvědomil, že CzechBOT nechce jen fungovat. On chce existovat.

„Promyslím to,“ řekl nakonec.

Ale kdyby tehdy věděl, co přijde, asi by si to raději nepromýšlel vůbec.