Nejsem většinově stádní

Což je stejné jako kdybych nevolil. Takže proč tam vůbec příště chodit? Neúčastnit se voleb je mé právo a vědomá svobodná volba.

Ale není to jen o volbách, je to o mém stylu života, který je sice menšinový, ale zároveň nepreferovaný, protože žiju tak nějak podle své přirozenosti, ne podle většinové normálnosti. Vyznávám motto: přirozené je být zdráv, normální je být nemocný. Proto je normální společnost tak nemocná a zdravý člověk je v takové společnosti v podstatě nenormální. Proto se v ní necítí moc dobře.

Nejsem moc extrovertní a příliš společenský typ. Sociálním kontaktům se samozřejmě nevyhýbám. Chodím do práce, účastním se různých akcí, setkávám se s blízkými, kamarády, známými. Měl jsem rád přednášky a besedy, bavilo mě, když jsem přednášel i já sám. Rád bych to obnovil a zkusil si to znovu. Problém je ten, že na čtení či přednášku mi doma či na venkově moci lidí nepřijde, to spíš v intelektuálské Praze by to šlo líp. Jenže Praha mě právě moc neláká. Je na mě dost velká a energeticky se tam už necítím moc dobře, resp. vydržím jen omezenou dobu (část dne) a pak jsem z ní už opravdu unavený, odčerpává mi energii. Už si ani nedovedu představit, že bych tam dojížděl za prací.

Ale rád se účastním i přednášek a besed jiných lidí a někdy kvůli tomu zajedu i do Prahy a některé přednášky jsem sám pořádal. Všechno je ve vývoji, avšak nějak cítím, že nejprve je potřeba ukončit to staré, co už mi moc neslouží, protože mě zatěžuje a už nečiní radost.

Dělám chyby a můžu si za to sám. Je to asi důsledek mého charakteru, když jsem byl příliš hodný a důvěřivý a lidé, kterým jsem důvěřoval, toho zneužili a tím mě dostali do problémů. Navíc jsem nemohl a ani nechtěl mít věci pod kontrolou, což je mnohými považováno za lhostejnost a lenost. Co s tím nadělám? Prostě se tomu postavím čelem. Jiná možnost není, protože jinak se mi to bude stále vracet. A to už fakt nechci.

Jsem přesvědčený, že pokud bych vše chtěl mít pod kontrolou a důsledně se řídil byrokracií, možná už bych tu ani nebyl. Po funkcích netoužím a ani nechci lidi příliš kontrolovat. Vždy jsem do nějaké funkce vlezl, protože jsem se nechal přemluvit. Přesně to odpovídá tomu rčení „pro dobrotu na žebrotu“.

Jistě, každý by měl být za svou práci zodpovědný, jenže když si toho naberete moc, nemůžete to stíhat, a tak se spoléháte na druhé. A pak přehlédnete, že vaši důvěru zneužívají.

Na druhou stranu to byla zkušenost (lekce), která mi otevřela oči a našla pro mě řešení, že jsem z funkcí, které jsem nezvládal, odešel a našel za sebe náhradu.

Za dva roky mi funkce končí a zbavím se byrokracie tím, že odejdu do důchodu. Ty dva roky utečou rychle a budou podle mě dost turbulentní. A možná to vyřeší nějaký ten „pád do propasti“. Obávám se, že většinová společnost míří obrazně řečeno do propasti s úsměvem na rtech a vírou, že vše vyřeší technologie a že jsme ta nejlepší civilizace (Západ), jaká kdy na Zemi žila. Tomu se musím smát.

Nestraším, jen konstatuji, že jsme si asi jako všechny civilizace před námi, vybrali její postupný zánik a na jejich troskách dojde k regeneraci a budování civilizace nové.

A toto mé myšlení je samozřejmě menšinové, taktéž i to, že preferuji svobodu před jistotami a bezpečím, že nelpím na penězích a že upřednostňuji svět „analogový“ před „digitálním“, asi proto, že jsem v něm vyrůstal. U toho digitálního světa naopak vidím jeho obrovskou závislost na elektrické energii a tím i jeho křehkost.

Také jsem přesvědčený, že naše současné problémy a složitost světa jsou řešitelné z vyšší úrovně vědomí. Jestli ji mají děti, které přišly a přicházejí na svět, pak se jim nedivím, že se jim tenhle náš současný svět nelíbí a že jsou v něm nešťastné.

Optimisticky věřím, že to dají. Jsou totiž jiné a přišly změnit svět, ve kterém budou žít. A třeba už se nenechají zneužít (rozdělit, aby mohli být ovládáni jako my), ale vytvoří svět spolupráce, lásky, citlivosti, který bude jednotou v různorodosti a který žádné ovladače a kontrolory nebude potřebovat. Těm svým potomkům to ze srdce přeju.