Nejezte psy

V našich školních osnovách se stále vyskytují autoři, kteří ve svých dílech používají stereotypy a různé vulgarity. Ministerstvo zřejmě ze setrvačnosti stále tyto autory doporučuje jako povinnou četbu. Myslím, že by bylo dobré se trochu zastavit a říci si zda skutečně chceme, aby některá slova a představy ovlivňovali mysl naší mladé generace. Napsal jsem tedy následující příběh trochu ve stylu Haška především proto abych na tyto problematická místa upozornil. Všimněte si především jak zde je necitlivě představena osoba dědečka, mladíků, pejsků a gay komunity. To vše, nebo téměř vše můžete u Haška nelézt.

Tlačím svých osmdesát kilo živé váhy do kopce a sotva popadám dech. Vidím dva mladé frajírky, jak si to štrádujou ke mně. Obléknutí jsou celkem slušně, tak nechávám pepřák v kapse a čekám, co z toho vyleze. Kluci mají stejná trička – něco jako když jdou z baru pro veganské buzny, s nápisem „Dej a bude ti dáno.“ Vzhledem ke svému věku, poměrně schátralému vzhledu a bradavici na čele, okamžitě vylučuju to, co mě napadlo jako první.

Přijdou blíž a v ruce mají nějakou šrajtofli. I přes svou krátkozrakost je už rozeznávám docela dobře. Kluci z lepší rodiny – čistý, pěkný boty, učesaní jak na maturiťák – věkově tak právě úspěšně překodrcali přes pubertu a teď si dělají zálusk na nějakou soukromou vysokou školu, která je katapultuje do dobře placenýho pelechu.

Než jsem se jich stihl zeptat, jestli nemají cigaretu, vyrukovali na mě s tím, zda bych jim nemohl přispět na charitu pro zatoulané pejsky. Prý to organizuje nadace „Nejezte psy“ a mají na to razítko. Kluci byli dobře vyškolení. Hodili to na mě jak Commodus síť na galskýho gladiátora – poučení, přesvědčiví, a věděli, že když jim nepřispěju, budu mít výčitky, špatné sny a bude mě budit zoufalé vytí pejsků a jejich vyčítavé oči.

Na rovinu jsem jim řekl, že nemám. A taky jsem neměl. Posledních padesát korun jsem si nechával na krabicák, který jsem si vyhlídl v Kauflandu.

Slušně poděkovali – opravdu byli vychovaní – a chtěli už odejít. Říkám: „Kluci, já jsem důchodce, a víte, jak na tom dneska důchodci jsou. Už dva dny jsem pořádně nic neměl v puse, nemáte tam nějakou přebytečnou korunu? Aspoň na housku.“ Viděl jsem, že jim to bylo trochu trapný. Jak jsem říkal, oba vypadali docela blahobytně – ráno k snídani určitě měli šunku s vejci, džus a dobrý kafe nebo čaj. Taky bych si dal.

Myslím, že na takovou situaci je v nadaci „Nejezte psy“ asi neškolili. Byli rozpačití, až mi jich bylo trochu líto. Ten větší, s mateřským znaménkem o velikosti pětikoruny na krku, se dokonce začal šacovat, jestli nenajde nějaký drobný. Očividně to byl dobrák – asi to bude mít v životě těžký. Ten menší byl nějakej hajzlík. Říká: „Pane, důchody jsou v průměru 21 tisíc, tak mi neříkejte, že vám nezbyde na slušné živobytí.“

Kdybych byl tak o dvacet let mladší a nebál se, že upadnu, asi bych mu jednu natáhl. Mám sice o dost víc než těch 21 tisíc, ale párkrát za měsíc zajdu za kamarádkama za nějakou tou romantikou a prachy se jen kutálejí. Zkuste to ale říct mladejm, co ještě netuší, že láska taky něco stojí.

Tak jsem na to zkusil jít přes ty zvířata: „Mám doma kanára a řve hlady. Tak alespoň kvůli tomu nevinnýmu tvorovi byste něco mohli pustit, ne?“ Dali mi dohromady pětatřicet korun. Moc se nepředali. Když to přičtu k těm padesáti, tak to budu mít na půlčák rumu.

Rozloučili jsme se jak dobří známí. Poprosil jsem je ještě o číslo mobilu, ale prý si mobily nechali doma a že spěchají, musejí vybírat na tu svou charitu.

Pak jsem pokračoval v ranní pochůzce a koukal, jestli někde neuvidím nějakého toho zaběhlého psa. A když ne psa, tak aspoň nějakýho křena, co by mi dal cigaretu.