Kriminalizace názorů včera a dnes

Budu stručná. Někdy není třeba mnoha slov, abychom vyjádřili podstatu věci. To může být naopak kontraproduktivní, neboť příliš mnoho slov nás od podstaty odvádí, a tak často platí, že méně znamená více.

Tímto rčením se evidentně neřídí mnozí politici, kteří používají nadbytek frází, floskulí a pozoruhodných metafor. Jejich cílem však není vyjádření podstaty, nýbrž co největší zamlžení reality…

Ale teď už pojďme k tématu, které přede mnou vyvstalo jako reakce na nedávnou událost. Kriminalizace názorů není ospravedlnitelná ničím. Každý, kdo tomu tleská, a zároveň hovoří o demokracii, protiřečí si.

Nemám samozřejmě na mysli „názory“, které jsou skutečným trestným činem, jako například podněcování k nenávisti či k násilí. Demokracie pochopitelně neznamená to, že si každý může dělat, co se mu zlíbí.

Něco jiného jsou však názory na různá závažná témata ve společnosti, která jsou natolik složitá, že k nim nemůžeme přistupovat černobílým způsobem. Ty opravdu kriminalizovat nelze, a pokud k tomuto dochází, nežijeme již v demokratické společnosti.

Někdo by mohl argumentovat tím, že některé postoje mohou být škodlivé a nebezpečné, a tudíž by se měly eliminovat.

Pokud však budeme takto uvažovat dál, můžeme rovnou zrušit demokratické volby, neboť demokratickými volbami by se mohl k moci dostat například nějaký diktátor, a tak budeme raději preventivně chránit demokracii diktaturou.

Poslední dobou vnímám ve společnosti veliký strach, obavy a napětí, což je do značné míry uměle vyvoláváno médii.

Posledních několik let jsme neustále něčím strašeni. Strach z neznámého viru byl vystřídán strachem z války a nyní je nám podsouváno, že bychom se měli bát lidí, kteří jsou takzvaně antisystémoví, což znamená, že mají názory, jež se odlišují od vládní propagandy.

Lidé pak snadno propadají beznaději, neboť se zdá, že žijeme v nepřátelském prostoru, jenž je plný zlých virů a dezinformátorů.

Ještě že máme všelijaké experty, kteří proti tomu jistě učiní správná opatření… Žádný odborník na viry či dezinformace však nedokáže zajistit absolutně sterilní prostředí, zbavené všech virů a „dezolátů“, ač se o to mnozí jistě pokoušejí.

Nakonec nám nezbývá nic jiného, než se s nimi naučit žít. S viry se naučíme žít tím, že získáme imunitu. K soužití s lidmi s odlišným názorem zase potřebujeme toleranci.

Pokud máme z některých názorů strach a zneklidňují nás, není nic jednoduššího než začít o tom, co nás trápí, otevřeně mluvit, vést dialog, tím se jistě mnohé vysvětlí. Může však trvat dlouho, než se vzájemně pochopíme, neboť jsme dlouho žili v odlišných sociálních bublinách. Kdyby mainstreamová média dávala více prostoru nejrůznějším názorům, nikdy by mezi lidmi nevznikla obrovská propast, kterou není jednoduché překlenout.

Názory, které jsou ve společnosti potlačovány, tímto určitě nezmizí, ale budou naopak sílit, neboť tlak vyvolává protitlak.

„Pokud se bojíte vlastních voličů, nemůžeme vám pomoci,“ řekl J.D. Vance, který na bezpečnostní konferenci v Mnichově tvrdě kritizoval Evropu. (dostupné zde)

Režim, který pronásleduje, či dokonce kriminalizuje občany s odlišným názorem, není silný.

Potlačováním názorů silou a represemi ukazuje daný režim naopak slabost a neschopnost čelit argumentům. Tím dává v podstatě za pravdu svým oponentům.

V historii se opakují stále dokola stejné vzorce, přesto se lidstvo zatím nepoučilo. Vždy vládne nějaký režim, který je založený na určité ideologii. Tato ideologie pochopitelně není bezchybná, neboť se jedná o pouhý názor skupiny lidí, jenž je povýšený na pravdu. Brzy se objeví odpůrci, kteří začnou „správný narativ“ zpochybňovat, a ti obvykle špatně skončí. Dříve či později však skončí také tento režim a jeho odpůrci jsou zpravidla (často posmrtně) rehabilitováni. Zanedlouho však vznikne nový režim s novou ideologií…

Takto to chodí odpradávna. Ve středověku byli pronásledováni „dezinformátoři“, kteří tvrdili, že je Země kulatá a že se točí. Někteří dokonce byli za své kacířské názory upalováni na hranici. Dnes již „kacíři“ naštěstí upalováni nejsou, stejný princip však zůstává.

V současné době vidíme, že takto „zvrtnout“ se může i režim, který se zaštiťuje liberální demokracií. Slova liberální demokracie však dávno ztratila svůj původní význam, neboť tento režim již nemá nic společného se svobodou. Dnes máme liberálně demokratickou totalitu, kde jsou lidé znovu trestně stíháni za politický názor…

Politický proces s paní učitelkou Bednářovou, která byla nedávno odsouzena za své názory, šokoval mnohé z nás, včetně těch, kteří s ní nesouhlasí. Nechci se zabývat touto kauzou, o které toho bylo již mnoho napsáno, nejde mi ani o to, zda paní učitelka měla, či neměla pravdu, to není podstatné, jde však především o princip. (dosupné zde)

Toto je smutný důkaz toho, že po více než třiceti pěti letech opět žijeme v totalitě.

Nic však netrvá věčně, ani tato liberálně demokratická totalita s námi nebude navěky. Stále věřím, že se svoboda slova, názorová pluralita, tolerance a respekt k odlišnému názoru brzy vrátí zpět do naší společnosti. Vše ovšem záleží na nás, na lidech.

Ať už nám názory ostatních lidí připadají hloupé, směšné, nebo dokonce škodlivé a nebezpečné, měli bychom k nim přistupovat s úctou a respektem, neboť každý názor je výsledkem našeho vývoje a životních zkušeností každého z nás…

Následující citát bývá připisován Voltairovi, přestože on sám pravděpodobně není jeho autorem. Objevil se prý později v životopisné knize. Nezáleží však na tom, kdo je autorem tohoto citátu, důležité je, že se jím můžeme inspirovat.

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“