Negativní dopady meditace: bouře ve sklenici vody

Začínají vycházet studie, které ukazují, že meditace může být škodlivá. Nejčastější negativní dopady jsou úzkosti a deprese, ale objevují se i stavy depersonalizace, disociace a pocity nereálnosti světa. Je okolo toho docela velké haló, protože (západní) psychologie adoptovala (východní) meditaci coby prostředek k redukci stressu a—světe div se—zmírnění depresí a úzkostí. Mindfulless — což je sekularizovaná, tradičních prvků zbavená všímavost vůči všemu, co člověku vstupuje do vědomí — takové dopady prokazatelně má. Navíc přispívá k regulaci emocí, sebepoznání a celkové životní pohodě.

Bohužel tyto studie ale nejdou příliš do hloubky. Typicky se zkoumají demografické faktory a anamnestická data, která rizikovost meditace ovlivňují, stejně jako četnost a povaha negativních dopadů u různých meditačních technik. Už se třeba zjistilo, že vyšší riziko představuje meditace pro lidi, kteří měli těžké dětství, neboť u nich může dojít dochází k vyplavování traumatických vzpomínek. A že není úplně dobrý nápad učit se meditaci sám, bez odborného vedení, z mobilní apky, zejména pokud máme nějaké psychické potíže.

Tohle vše je v souladu s moderními „evidence-based“ (na důkazech založenými) přístupy, které do velké míry opanovaly i oblast péče o duševní zdraví. Přesto — anebo právě proto — připomínají tyto studie vzorky z povrchu létajícího talíře mimozemšťanů, neboť zkoumají pseudoproblém, který plyne z nepochopení, k čemu meditace slouží a jak funguje. A zkoumají ho statistickými metodami na základě observačních nebo dotazníkových dat, což je trochu jako v tom vtipu, kde člověk hledá ztracené klíče pod pouliční lampou, i když je ztratil někde jinde, protože pod lampou je na to hledání lépe vidět. Důležité souvislosti mezi meditací a duševním zdravím tyto studie nemají šanci odhalit.

Cílem meditace není a nikdy nebylo ani duševní zdraví, ani psychická pohoda. Před tisíci let, kdy tradiční meditační systémy vznikaly, koncept duševního zdraví neexistoval. Účelem meditace bylo hlouběji poznat sám sebe, stejně jako nahlédnout pod povrch existence samotné. Budhisté meditují, aby prohlédli iluzornost, nestálost a podmíněnost světa (stejně jako iluzornost našeho vlastního jáství), a skrze toto poznání dosáhli osvobození od utrpení i nekonečného koloběhu zrodů. Přívrženci Advaity Vedanty meditují, aby odhalili své pravé Já skryté za oponou myšlenek a konceptů: Já, které je nezrozené, nestvořené a věčné, a které je čistým vědomím-bytím-a-blažeností (tzv. Átman). Až takového poznání dosáhnou, snaží se rozpoznat stejné Já i v pozadí Všeho, co Je (tzv. Brahman). Imanentní Já je stejné podstaty s transcendentním Já; to, co je vevnitř nás, je soupodstatné se Stvořením jako Celkem. Křesťané meditují (ano, i křesťanská meditace existuje!), aby se sjednotili s Kristem a skrze něj i s Bohem Otcem.

Na východě se pochopitelně vědělo — a v křesťanském středověku jakbysmet —, že meditující může narazit na mnoho překážek. Budhisté popsali několik meditačních vnorů, kterými je potřeba postupně projít, stejně jako iluzí, které mohou meditujícího zavést a které je třeba je prohlédnout. Advaitisté počítali se zrychleným „vybíjením karmy“, které se projevuje jak vnitřním neklidem, tak hromadícími se problémy ve vnějším světě. A počítali i s úporností tzv. vásan (což jsou charakterové nedostatky meditujícího a jeho emocionální připoutanosti k věcem tohoto světa). A konečně počítali i s různými energetickými fenomény, jako je vidění vnitřních světel, slyšení vnitřních zvuků, nebo samovolné pohyby těla, tzv. krije. Křesťanští pouštní otcové zase často zápasili s démony a neřestmi těla, jež se pokoušeli umrtvovat askezí a půsty. Rudolf Steiner, jehož Antroposofie z křesťanství vychází, zase popsal tzv. Strážce prahu—mocné Bytosti, které praktikanta mnoha způsoby testují, je-li skutečně připraven postoupit v Poznání na další úroveň.

Jinými slovy, to, co je dnes považováno za negativní a nežádoucí účinky meditace není něco, co je vedlejším, neočekávaným efektem. Není to něco, kvůli čemu by bylo hned nutné meditaci přerušit nebo zcela zavrhnout. Ve většině je to naopak zcela očekáváné a v rámci východních filozofií, stejně jako v rámci křesťanské mystiky, dokonce chtěné.

Některé z „negativních vedlejších účinků“ jsou přímým cílem meditace: pocity nereálnosti světa je přesně to, o co Budhistům i Advaitistům jde; pocity depersonalizace zase mohou být průvodním jevem ukotvení se v pozorujícím vědomí, tzv. pozorovateli. Zaplavení mysli přemírou myšlenek, prudká emocionální vzedmutí, nebo zvláštní počitky v těle jsou zase po staletí známé a plně očekávané doprovodné jevy. Tedy jevy, kterým se nelze vyhnout, ale kterým je potřeba se postavit čelem a projít jimi. Což je úplný opak jejich západní patologizace (čímž ale nechci tvrdit, že psychoterapeutická nebo dokonce psychiatrická pomoc meditujícím nemůže být někdy vhodná, nebo dokonce nutná).

Klasifikace těchto efektů jako negativních je výsledkem naší západní, sekulární úzkoprsosti, která nám zastírá pochopení toho, že v lidské duši se zcela běžně odehrávají obdobně nelítostné zápasy jako v boxerském ringu, a že „psychické svaly“ si zaslouží stejně tvrdý tréning, jako v posilovně svaly fyzické. Zmrzačili jsme meditaci tím, že jsme ji vytrhli z jejích náboženských a filozofických kořenů, a pokusili se ji zapřáhnout do pseudo-konceptu duševního zdraví, který je východu zcela cizí.

Je to jako bychom z východu obdrželi sadu nástrojů, která obsahuje několik kladiv, klíče mnoha tvarů i velikostí, různé kleště, vrtačku s vrtáky, jakožto i různé náhradní plechové díly. Účelem celé té sady bylo umožnit nám totálně zrekonstruovat náš starý, dýchavičný Trabant, aby drandil jako Mercedes. Bohužel jsme se rozhodli nestudovat příliš přiložený manuál, pochopili jsme jen, že se to Trabanta nějak týká. Takže jsme si z té sady vytáhli jeden zahnutý drát a tím jsme u Trabantu nadzvedli víko od motoru. A teď se děsíme té špíny, co je vevnitř, smradlavého oleje, co na nás vystříkl, a deseti vypadlých šroubů, které nevíme, kam patří.

Ale to není všechno. Existují poukazy na to, že lidé na západě mají jinak strukturovanou psychiku než lidé na východě. Mnozí východní guruové byli překvapeni naším neuroticismem, rychlým vnitřním tempem a záplavou myšlenek, které od svých východních žáků neznali. Říká se, že problémem východu je spíše „tamas“ – duševní lenost a meditační malátnost, až spavost, ztělesněná indickým žebrákem klimbajícím ve stínu fíkovníku a spokojeně pokuřujícím hašiš. Naopak na západě jsme spíše typu „rajas“: neustále něco řešíme, pořád se za něčím ženeme, děláme si spoustu plánů do budoucna, a vytrvale mentálně přežvykujeme svá minulá pochybení. Archetypem rajasu je workoholický, dobře placený manažer korporace, který vedle práce trénuje starší žactvo ve fotbale, staví barák, a už dva roky si nevzal dovču.

Rajas se zdá souviset s preferencí levé mozkové hemisféry. Levá hemisféra má tendenci k úzkosti—na západě je úzkost o poznání častější, než v Asii či Africe. Je tomu tak proto, že levá hemisféra zpracovává vjemy sekvenčně, pročež ztrácí ponětí o celku i kontakt s přirozeně plynoucím během času. Levá hemisféra neumí spočinout v přítomném okamžiku, kde se stress rozplývá v radosti z maličkostí a ve spontánní, přirozeně vyvstávající vděčnosti. Levá hemisféra navíc špatně odhaduje sociální okolí a ztrácí se v neznámém prostředí; obojí zvyšuje stress a stupňuje úzkost. Mindfulness, která dbá na zvýšenou pozornost k fyzické realitě i ke smyslovým vjemům z ní, přímo kontruje tyto sklony levé hemisféry. Což je dobrá zpráva. Horší je, že tím posiluje hemisféru pravou, ve které je lokalizována většina emocí a která je více propojená s tělem. Tím nás automaticky otevírá pro „duchy minulosti“—různá nezahojená traumata a nezpracované zážitky, které tak mohou vzlínat do vědomí. Což ovšem zvyšuje tlak na výpočetní kapacity hemisféry levé. Úzkostná spirála se roztáčí. U lidí, kteří měli těžké dětství, tím spíše.

Jiné kořeny má deprese. Deprese je problémem spíše lidí s preferencí hemisféry pravé. Vlastně je těžké narýsovat dělící čáru mezi depresí a přirozenou melancholičností, k níž mají citliví, umělecky založení lidé sklony. Proto si také nemálo umělců tak rozumí s alkoholem, proto mnozí spáchali či se pokusili spáchat sebevraždu. Deprese souvisí s tím, že lidé ukotvení v pravé hemisféře se neumí odpoutat od „tady a teď“, nemají dostatečný mentální odstup a neumí si rozumově rozebrat možnosti řešení. Zároveň ovšem díky široce rozkročenému cítění nesou na svých ramenou tíhu celého světa. Můj názor je, že pro tyto lidi je mindfulness spíše nevhodná, protože přímo posiluje to, čeho už mají až až. Lepší jsou pro ně meditace advaitistického typu, které trénují nezúčastněné pozorování s důrazem na samotný prožitek pozorovatele a odstup od pozorovaného. Nebo meditace v pohybu, které rozproudí „tamas“, jako třeba Oshova kundalini meditace.

Problémem ovšem je, že lidé mají tendenci si vybírat meditační techniky podle toho, co jim jde nejlépe. Takže například lidé s preferencí levé hemisféry, kteří „žijí v hlavě“, špatně cítí své tělo a mají slabý kontakt s vlastními emocemi, bývají přitahováni analytickými, strukturovanými meditacemi budhistického nebo advaitistického typu. Které ovšem mohou posilovat jejich dysbalanci. Pokud takový člověk, jehož myšlenková rovina je poměrně dobře oddělena od emočního prožívání, bude usilovně trénovat pozici „nezaujatého pozorovatele“, může sklouznout až k disociaci. Naopak lidé s preferencí hemisféry pravé mohou být přitahováni ke kolektivní recitaci manter nebo společnému zpěvu bhajanů, což jim ale nepomůže s přílišnou provázaností na okolí, kterou trpí. Celé se to dá popsat i tak, že lidé západního typu, preferující levou hemisféru, mají „roztříštěnou duši“, kterou potřebují integrovat, zatímco lidé východního typu, preferující hemisféru pravou, mají „duši kolektivní“ a měli by se snažit o větší individuaci. Správná volba vhodné meditace je proto klíčová.

Důležité je také zmínit, že ani úzkost, ani deprese, které meditace vyvolá či prohloubí, nemusí znamenat, že je něco špatně. Na úzkost lze nahlížet i v Jungiánském smyslu, tedy jako na poselství našeho Stínu, jenž touží po spojení s naší vědomou částí; meditace pak funguje jako jakési zvětšující sklo otevírající cestu k našemu nevědomí. Deprese zase může znamenat, že vstupujeme do „temné noci duše“, kdy nám reálie a styl našeho života přestávají stačit, a naše duše hledá, kudy dál. Christina Grof, žena transpersonálního psychologa Stanislava Grofa, zpopularizovala pojem psycho-spirituální krize. Úzkosti, deprese, dokonce i psychotické jevy nejsou v takové krizi výjimkou. Jsou prostě průvodními jevy náročné transformace. Cesta k plnému lidství není lehká, a nezřídka vede slzavým údolím.

Cílem meditace nikdy nebylo pomoci úmorně pracujícímu, vnějškově hyperaktivnímu jedinci západního střihu k povrchnímu well-beingu za cenu potlačení jeho hlubších vrstev; cílem meditace byl vždy plně realizovaný jedinec žijící nejhlubší Skutečnost. Nelze se proto divit, že se meditace s well-beingem tak úplně neslučuje. A nelze se divit ani, že meditace rozbíjí i materialistický náhled na svět jako pevnou a na nás nezávislou realitu—protože právě k tomu má sloužit. Skutečný problém tedy není, že se někteří meditující cítí hůř. Skutečný problém je že jsme rezignovali na tradiční doporučení, jak a k čemu meditaci používat, že jsme meditaci sekularizovali až úplnému vykastrování, a že ji teď široce doporučujeme v rámci péče o duševní zdraví, aniž bychom si uvědomovali, jak je to pomýlené. Skutečný problém je i to, že se zuby nehty držíme naivní materialistické koncepce světa, na jejíž podstatu meditace přímo útočí, a když se nám prožitkově tato koncepce začne rozpadat, děsíme se, že se děje něco neblahého. Evidence-based studie tzv. negativních účinků meditace nám s těmito problémy příliš nepomohou.