Konec jednoho velkého přátelství

Rudá a hnědá totalita si věru neměly co vyčítat. Obě vraždily ostošest. Ta rudá však zejména vlastní lidi. Již za Lenina vytvořila síť gulagů, koncentráků, v nichž otroci budovali socialismus (či komunismus). Od nich pak pilně opisovali náckové. Vraždění a koncentráky se v Rusku rozjely už za Lenina. Pozdější bajky socialistů všech zemí o hodném Leninovi a zlém Stalinovi, jež se staly takovým evergreenem levicové propagandy, publicistiky, ale i vážnějších žánrů, jsou faktickým blábolem. A nesporným faktem je, že bez Lenina by říjnové revoluce, co se ovšem odehrála v listopadu, prostě nebylo. A tedy nejspíše ani onoho šíleného vraždění, jež s větší či menší intenzitou vyplňovalo meziválečný čas. Revoluci (v té chvíli ovšem spíše převrat) si Uljanov doslova vydupal na svých poněkud méně akčních kolezích z partajního vedení silou své osobnosti.

O „specifičnosti“ komunistického režimu se přesvědčila třeba Margarete Buber Neumann. Sama komunistka, manželka komunistického poslance Heinze Neumanna (první manžel byl synem známého filosofa Martina Bubera). S Heinzem se seznámila v redakci mezinárodního časopisu Kominterny. Po nacistickém převratu, který je zastihl ve Španělsku, žili nějakou dobu ve Švýcarsku, a pak odešli do Moskvy. Jak se ukázalo, ne moc uváženě. V roce 1937 je Heinz Neumann zatčen a popraven, jak tehdy bylo na matičce Rusi zavedeným zvykem. Jeho manželce tyto detaily nikdo nesděloval, nicméně po krátké době byla sama též zavřena a pobývala v gulagu. V létě 1939 byl uzavřen pakt Molotov – Ribbentrop a v důsledku tohoto nového spojenectví je Buber Neumann, ale i mnozí další němečtí odpůrci nacismu (a to včetně Židů) vydáni Stalinem do Německa. Jak píše ve svých vzpomínkách, v německém koncentráku ji překvapilo jídlo. Myslela si nejprve, že je snad nějaký svátek. V Ravensbrücku se spřátelila s Milenou Jesenskou. Obě byly terčem nepřátelství spoluvězenkyň Marie Zápotocké a Gusty Fučíkové, pro které byly nepřítelkyněmi. (Když v Rusku někoho zavřou, v očích všech věrných komunistů se změní ve vyvrhele z nejhorších…)

Vztah komunistů a nacistů v samotném Německu byl vždy poněkud choulostivou záležitostí. Principiální nepřátelé, přesto však mezi nimi fungovala i „výměna kádrů“. Hermann Rauschning popisuje v Rozmluvách s Hitlerem, kterak führer pronesl, že z bývalých komunistů jsou výborní nacisté, naopak to prý nefunguje. (Doplňme, že Josef Goebbels prohlašoval se vší upřímností, že kdyby nepotkal Hitlera, stal by se z něho komunista.) Inu, tehdy šli hnědí nahoru a rudí dolu. Jak se to obrátilo, stávali se naopak z nacistů výborní bolševici, jako by se nechumelilo. Boj komunistů s nacisty tak doplňovalo určité vzájemné prostupování. Jak pravil Norman Davies, Hitler pak komunisty dílem zlikvidoval, dílem inkorporoval. Konec konců, bez komunistů by se nacisté nejspíše k moci vůbec nedostali. Na příkaz Kominterny odmítali němečtí komunisté spolupráci se sociálními demokraty. Těm říkali „sociál-fašisté.“ Společně Hitlera mohli zastavit. V roce 1932 se pruským ministrem vnitra stává jistý Hermann Göring, a to v podstatě díky bolševikům, Tak dostali nacisté pod kontrolu policii v Prusku. Říšská policie tehdy ještě neexistovala (formálně až do roku 1935). A Prusko představovalo v té chvíli nějakých 70 % Německa… Němečtí komunisté (stejně jako ti čeští) poslouchali na slovo Kominternu. Ta si představovala, že když se náckové chopí moci, vypukne chaos a toho oni využijí ke svému převzetí moci. (Dopadlo to trochu jinak, že.) Když pak přes noc otočila a přišla s lidovou frontou a „upřímnou“ spoluprací s dalšími, bylo už po všem.

Z imperialistické války se tak po 22. červnu stala válka osvobozenecká. Leč i ta se posléze proměnila ve válku imperialistickou, dobyvačnou. Paradoxně právě na straně Ruska. V roce 1945 tak bylo prakticky dosaženo válečných cílů, jež deklaroval ruský generální štáb na počátku první světové války… Mezitím ovšem bylo třeba nechat vykrvácet varšavské povstání. K němuž mimo jiné předtím vyzýval moskevský rozhlas. A jehož děsivý průběh sledovala pak Rudá armáda nezúčastněně z protějšího břehu. Bylo třeba vyhlásit válku Bulharsku (!). To sice stálo na straně Německa, nijak se ale neangažovalo. Pro forma vyhlásilo válku západním spojencům, nikoli ovšem Rusku. To tedy ve čtyřiačtyřicátém samo zaútočilo a v do té doby klidné zemi odstartovalo vraždění, popravy. Jen na okraj dodejme, že Bulharsko ochránilo během války své Židy a vzdor německému tlaku je nevydalo. Srovnejme třeba se Slovenskem. A nakonec pomocí série lží dorazila ruská armáda jako první i do srdce Evropy. Zabránila tak Američanům, aby dorazili dříve (a zachránili jen tak mimochodem spoustu životů). Rudoarmějci sice dorazili, až když bylo po všem, další série lží pak tuto skutečnost dovedně zakryla. Stalin si, na rozdíl od v (geo)politice se neorientujícího Eisenhowera, uvědomoval symboliku a význam dobytí nejen Prahy, ale i Berlína.

Rozhodujícím činitelem byl na německé straně Hitler. Paradoxně můžeme říci, pro nás zaplaťpánbůh. Kdyby tíha rozhodování na východní frontě ležela na jeho generálech, výsledek mohl býti poněkud jiný. Velice zdařilé Dějiny Ruska, vydané svého času nakladatelstvím Lidové noviny, popisovalo německo-sovětskou válku – hodně zjednodušeně řečeno - coby střet dvou diletantů, z nichž Stalin do toho svým generálům mluvil méně. Patologická byla u Hitlera též preference vyvražďování Židů před čímkoli dalším. Díky tomu měly třeba vlaky transportující Židy přednost před těmi armádními, a to v situaci, kdy Němcům už silně teklo do bot. Toto samozřejmě výrazně poškozovalo jejich vlastní válečné úsilí. Podobně i Hitlerovo odmítání takticky se stahoval, bránit z vojenského pohledu nesmyslně města (viz třeba slezská Vratislav), vedlo ke zbytečným ztrátám na životech, a to v obrovském měřítku, o hmotných škodách raději nemluvit.

Válku zahájily Německo a Rusko ruku v ruce společně, na jedné straně barikády. Symbolická byla třeba společná přehlídka Rudé armády a wehrmachtu v devětatřicátém v Brestu. Ještě za normalizace byl u nás zavřen občan, jenž ukazoval dobový tisk s (pravdivými) fotografiemi z této podařené akce. Podobnost obou režimů se projevovala i na domácích scénách, byť pravdou je, že gestapo se při vší své zrůdnosti soustřeďovalo na skutečné nepřátele. Kdežto jeho ruský analog, NKVD, posléze KGB, na veliko nepřátele uměle vyráběl. A to i ve vlastních řadách. (Že se klon a podřízená složka NKVD resp. KGB, StB, bude chovat stejně, nikoho nepřekvapí.) Na ruské straně také sehrálo svou roli ono vpravdě orientální pohrdání lidskými životy. Za obrovským číslem ztrát tak vedle válečného utrpení a války jako takové stojí i vedení války jako takové. Všechny tyhle věci se táhnou historií Ruska jako červená nit.

Tak jako by socialismus bez osobnosti Uljanova zvaného Lenin nikdy nepropukl v Rusku, tak by bezesporu v Německu nezvítězil bez osobnosti Hitlera nacismus. Doslova by se to dalo nazvati takovou malou „lekcí o úloze osobnosti v dějinách“. Zde bezesporu hrůzných úloh hrůzných osobností. Tito dva bratři ve zbraní by měli býti pojímáni úplně stejně. Jaká je ale realita? Zkuste o něčem podobném vykládat většině západních intelektuálů…