Monoteismus jako morální revoluce: proč hebrejská víra není původní, ale je originální
Pro ty, kteří nechodili na hodiny katechismu
Biblistika a vznik Tóry
Biblistika ukazuje, že prvních pět knih Starého zákona – hebrejská Tóra (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium) – nevzniklo najednou, ale jsou výsledkem dlouhého redakčního procesu, který probíhal mezi 10. a 5. stoletím př. n. l.
Uvádí se, že Tóra je složena z několika pramenů:J – jahvistický pramen (cca 10.–9. stol. př. n. l.),E – elohistický pramen (cca 9.–8. stol. př. n. l.),D – deuteronomický pramen (cca 7. stol. př. n. l.),P – kněžský pramen (cca 6.–5. stol. př. n. l.)
Konečná redakce pravděpodobně proběhla v době babylonského exilu nebo krátce po něm, kdy se formovala národní a náboženská identita Izraele.
Současná biblistika rovněž naznačuje, že mnohé motivy v Tóře byly s vysokou pravděpodobností převzaty ze starších sumerských a egyptských tradic.
Sumerská mytologie
Sumerská mytologie představuje nejstarší písemně dochovanou tradici na světě, sahající až do 3. tisíciletí př. n. l. Epos o Gilgamešovi je nejstarší známý literární text – zachycuje témata přátelství, smrti, hledání nesmrtelnosti a božského řádu. Bohové jako Enlil, Enki, Inanna či Utu tvoří komplexní panteon s kosmologickými, etickými i politickými funkcemi. Mnohé motivy – potopa, strom života, nebeský soud – se později objevují v hebrejské, řecké i křesťanské tradici.
Potopa jako archetyp
Motiv potopy, stejně jako stvoření světa, božského hněvu, vyvoleného hrdiny či stromu života, se opakovaně vyskytuje v sumerské, babylonské, egyptské i hebrejské tradici. To naznačuje, že hebrejská mytologie nevznikla ve vakuu, ale byla součástí širšího kulturního a paměťového pole.
Sumerský epos o Ziusudrovi (cca 2600 př. n. l.) a pozdější babylonské texty – Atrachasís a Enúma eliš – obsahují příběhy o potopě jako božím trestu, záchraně vyvoleného muže, stavbě lodi, obětování a duhovém znamení.
Epos o Gilgamešovi (cca 2100 př. n. l.) přináší verzi potopy skrze postavu Utnapištima – ta je nápadně podobná biblickému Noemovi. Příběh o potopě v Genesis (kapitoly 6–9) vzniká až o více než tisíc let později, pravděpodobně během babylonského exilu, kdy byli Hebrejci v přímém kontaktu s mezopotamskou kulturou.
Egyptská mytologie
Egyptská mytologie se rozvíjí paralelně se sumerskou, s písemnými doklady od cca 2600 př. n. l. Bohové jako Ra, Osiris, Isis, Thovt či Anubis tvoří cyklický a obrazově bohatý systém, propojený s přírodními rytmy (Nil, slunce, smrt). Mýty o Osirisovi a Hórovi formují základ egyptské představy o královské legitimaci a posmrtném životě. Texty jako Pyramidové texty, Kniha mrtvých či Hymnus na Atona ukazují hlubokou teologickou reflexi.
Obě mytologie jsou paměťově zakotvené, propojené s rituálem, státní mocí a kosmickým řádem. Jsou polyteistické, ale obsahují monoteistické zárodky – například Enlil jako „pán osudu“ nebo Ra jako „jediné světlo“.
Historický most: Achnaton a Mojžíš
Zatímco egyptská víra zůstávala obrazově cyklická, objevuje se v ní i první pokus o státní monoteismus – právě zde vstupuje na scénu Achnaton.
Spolu s historickou postavou faraona Achnatona – prvního panovníka, který zavedl monoteismus jako státní náboženství – a který časově předchází vystoupení Mojžíše, se nabízí závěr, že judaismus, pokud jde o mytologii a monoteismus, nebyl původní. Hebrejská tradice spíše přepracovala to, co zde zanechaly dřívější vyspělé civilizace – sumerská a egyptská.
Etické prvenství judaismu
Prvenství judaismu tedy nespočívá v původnosti mytologie, ale v tom, že ji převyprávěl ve zcela novém, originálním morálním a etickém rámci. Vytvořil tak hodnotový systém víry, na němž se později vystavěla duchovní a kulturní architektura celé křesťanské Evropy.
Judaismus, ač významný, nebyl jediným vlivem, který formoval dnešní civilizaci. I to je třeba zdůraznit.