Mám radost
Letní roadtrip retromusicblog
Jsme na hranici. Čeká nás ještě podstatná část české dálniční sítě, ale cesta je v podstatě u konce. Měníme řidiče, už naposledy, čtyři sta kilometrů není nic. Další zastávky nejsou v plánu, s dobíjením tady každému vlezte na záda. Všichni už se těší domů a současně se tam nikomu nechce.
Dálniční rychlostní limit nikdo v posádce nechápe. Z téhle strany Evropy to není tak do očí bijící, protože Slováci jsou v některých věcech padlí na hlavu úplně stejně jako Češi, i když profesor by asi nesouhlasil. Ale kdo se jednou přiblížil k Rozvadovu od západu bezpečnou sto osmdesátkou, aby pak u Přimdy dostal od Čuka a Geka, kteří tam brázdí dépětku v Passatu, pokutu za 141, ten ví, o jaké blbosti se tady bavíme. Nebo spíš nebavíme. Je jasné, jak se pojede.
Překročení hranice způsobí, že se hrnou na povrch problémy, které jinde problémy nejsou. Zatímco motor jde do otáček, osádka vozu propírá politiku a během deseti minut všechno vyřeší. Dokonce identifikuje i hlavní příčinu – Němci zase zblbli. Jako už mockrát v minulosti. A zase nás berou s sebou. Jako už mockrát v minulosti. Auto je přetopený kotel předsudků, zdravého nacionalismu a podněcování k nenávisti. Není nad sdílení hodnot v rámci komunity.
Aniž si to kdo uvědomí, Brno je na dohled. Hned se vybaví vzpomínky na gymnaziální léta. Panuje všeobecná shoda, že kule z písemky je akceptovatelná i když trapná, kdežto propadnout může jen flákač nebo blbec. Naopak nepanuje shoda, z čeho ten flákač/blbec vlastně propadl. Většina soudí, že matematiku a fyziku vůbec neměli a tudíž musel proletět z dějepisu. Rodinné zázemí je základ. Nebo sviňa. Možná tvrdil, že americká armáda dobila v pětačtyřicátem Košice jako předmostí pro osvobozování Ukrajiny od Putina. Nebo že husitské hnutí vzniklo v reakci na první středověkou klimatickou krizi vyvolanou častým pálením kacířů. Ještěže církev zavedla povolenky, vlastně odpustky. Hleďme klér, jak byl progresivní.
O kluka každopádně strach není. Mendlovku udělá vždycky a kdyby náhodou ne, s dokončeným středním vzděláním bude v Europarlamentu za hvězdu. Ještě nám stihne zatopit. A nebude to v kamnech.
Zazní otázka, jak je možné, že Svěrák už zase stojí na špatné straně. Posádka filtruje jména umělců, kteří si nezadali. Seznam je zoufale krátký. Vyhrává Michael Kocáb. Za ním je mezera nejméně tři koňské délky – za bolševické roky, za vykopání sovětských jednotek ze země a za principiální odpor proti volbě rozvědčíka. O vizionářství nemluvě.
Vzpomínka na Svěráka vyvolá nápad něco pustit a z repráků se line pohádka, která u dětí propadla. Ale jen na chvíli. V momentě, kdy Děd Vševěd prohlásí, že nejhorší ze všeho jsou trpaslíci, se debata znovu rozjíždí. Nejhorší ze všeho je komunita LGBT. Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množí. Všichni zkrátka znají každou větu nazpaměť. Roztomilé to není ani trochu a většinou je zahazuju. Mimochodem, nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se eurooptimisté měli popravovat, zazní od volantu svěrákovská tečka.
Spolujezdec (she/her) na sedadle smrti poznamená, že řidič má nějak moc keců, to znamená, že se málo věnuje řízení, a to znamená, že jede pomalu. Sice jsme na osmdesáti procentech Turkova rychlostního limitu, ale to zjevně není dost a je potřeba pomoci s tempem. Jelikož posádka je v retronáladě a všichni vědí, že vystoupením z auta tahle jízda ještě nekončí, je volba jasná. I když nejsme ve vlaku.
Ale to už se blížíme k centru všeho dění. Posádka postupně mizí. A když nad ránem dává řidič auto do garáže a chvíli čeká, než motor trochu vychladne, má čas ještě na jedno těžký retro. Pořád dobrý.