Lidská důstojnost v éře umělé inteligence
Umělá inteligence
Na Keio University v Tokiu proběhla fascinující diskuze mezi světově uznávaným historikem a autorem Yuvalem Noahem Hararim a prezidentem univerzity Kohei Itohem. Téma? Budoucnost umělé inteligence – a proč je dnes důležitější než kdy jindy, aby si lidé navzájem důvěřovali dřív, než tuto mocnou technologii svěříme do vlastních rukou.
Harari zdůraznil, že AI se od jiných technologických hrozeb, jako je jaderná válka nebo biotechnologie, liší hlavně rychlostí vývoje. Zatímco u genetických změn trvá desítky let, než se projeví, AI se vyvíjí v řádu dnů. Digitální evoluce probíhá milionkrát rychleji než ta organická. A právě v tom tkví její nebezpečí. AI není nástroj – je to agent. To znamená, že nejenže vykonává pokyny, ale sama činí rozhodnutí a dokonce může vyvíjet nové technologie bez lidského zásahu. To, co dříve bylo výsadou člověka – rozhodování, tvoření, inovace – dnes přebírá technologie, která není lidská, a tedy ani nefunguje na základě lidské motivace nebo hodnot.
„Kdy AI dosáhne lidské inteligence?“ je podle Harariho špatně položená otázka. Nikdy – protože AI není jako my. Je to úplně jiný druh inteligence. Srovnává to s ptáky a letadly: letadla nelétají jako ptáci a AI nebude nikdy myslet jako člověk. Bude nás ale v mnohém převyšovat. A právě proto je tak těžké předvídat, co s ní bude dál.
Překvapivě Harari tvrdí, že největší riziko není samotná AI, ale lidská nedůvěra. Když se lídři technologických firem ptají, proč tak spěchají s vývojem AI, odpovídají: „Protože ostatní nezpomalí.“ Strach, že konkurence (jiná firma, jiný stát) získá výhodu, žene vývoj dopředu – bez ohledu na rizika. Zároveň ale ti samí lidé tvrdí, že budeme schopni AI důvěřovat. „Pokud si ani lidé navzájem nedokážou důvěřovat, jak můžeme věřit inteligenci, kterou ani nechápeme?“ ptá se Harari.
Jednou z hlavních rolí školství už dávno není „předávat informace“ – těch je všude přebytek. Dnešní úkol zní: naučit lidi rozlišovat mezi pravdou a lží. Harari upozorňuje, že pravda je vzácná, komplikovaná a často bolestivá. Fikce je levná, jednoduchá a líbivá – proto se tak dobře šíří. Univerzity, školy a vědecké instituce dnes musejí vést lidi k tomu, jak poznat, co je důvěryhodný zdroj – a jak rozeznat pravdu od algoritmem šířeného klamu.
Slovo „elita“ se stalo nadávkou. Ale Harari připomíná, že každá společnost má své elity – otázkou je, zda slouží sobě, nebo celku. Úkolem univerzit není zrušit elity, ale vychovávat ty, kteří budou své schopnosti používat ve prospěch společnosti. Harari zakončil dialog nadějí: „Každý z nás má v rukou malý kousek světa. Pokud každý udělá to, co může, není ještě pozdě. Ale musíme začít tím nejdůležitějším – naučit se znovu důvěřovat.“
A právě k tomu směřuje projekt Keio University: nově založené Cross Dignity Center má spojovat odborníky napříč obory – historiky, psychology, informatiky i ekonomy – a hledat způsoby, jak obnovit důvěru mezi lidmi v digitálním věku. Protože, jak Harari připomněl: „Každý nádech je důkazem důvěry. Otevíráme se světu, i když nevíme, co vdechujeme. Pokud zavřeme ústa a nos, abychom se uzavřeli světu, zemřeme během několika minut. Bez důvěry nemůžeme žít – ani přežít AI revoluci.“
