Laissez-faire jako ekonomické dezolátství

Slova žijí své vlastní životy. Putují společností, mění barvu, váhu i význam. A někdy se stane, že nálepka určená k ponížení začne odhalovat pravý stav věcí. Slovo „dezolát“ se takto proměnilo v občanské rovině. A totéž dnes potkává pojem laissez-faire v rovině ekonomické. Z někdejšího normálního postoje se stal podezřelý extrém. Z výrazu svobody nálepka nezodpovědnosti. A z jeho zastánce – ekonomický dezolát.

V oficiálním diskurzu je laissez-faire líčeno jako cosi asociálního, necitlivého a nebezpečného. Jako postoj, který odmítá solidaritu a ohrožuje slabé. Podobně jako „dezolát“ v občanské debatě je to označení pro někoho, komu by prý bylo lépe pod dohledem. Pro někoho, kdo se vymyká. Kdo nechce být řízen. Kdo se odmítá začlenit do správně nastaveného systému.

Jenže není to ve skutečnosti přesně ten typ postoje, na kterém stojí svoboda?

Laissez-faire v původním smyslu neznamená chaos ani bezohlednost. Znamená důvěru. Důvěru, že lidé nejsou děti. Že trh není třeba neustále vychovávat. Že riziko je přirozenou součástí života a odpovědnost nelze delegovat na stát. Současná společnost si však zvykla chápat regulaci jako hygienickou normu. Stejně jako v oblasti názorů, i v oblasti ekonomiky má existovat jeden správný postup, jeden povolený rámec, jeden legitimní model.

Nad tím vším bdí instituce, regulátoři, dotační mechanismy, kontrolní orgány a morální arbitři spravedlivého zisku. A kdo odmítne tuto hru hrát? Kdo nechce dotace, kompenzace, pobídky ani záchranné sítě? Kdo říká, že chce nést důsledky vlastních rozhodnutí? Dostane nálepku. A tou nálepkou je dnes ekonomický extremista, asociál, neoliberál. Ekonomický dezolát.

Pokud společnost používá hanlivé označení pro každého, kdo se vymyká očekávanému standardu hospodářského chování, je to signál jediné věci: konformita se stala normou a odchylka proviněním. Stejně jako kdysi slovo „kacíř“ označovalo nebezpečného narušitele pořádku, dnes laissez-faire označuje narušitele ekonomického klidu. Ne proto, že by škodil, ale proto, že odmítá poručníkovství.

Z původního významu laissez-faire – „nechte konat“ – se tak stává postoj člověka ponechaného na pospas systému. A právě zde se ekonomický význam slova dezolát překrývá s tím občanským. Latinské desolatus znamená opuštěný, ponechaný, osamělý. Ne však nutně zlomený. Někdy právě ten, kdo zůstane sám, získá odstup. A v odstupu vzniká nadhled.

Ekonomický dezolát je ten, kdo nebyl integrován do dotačního narativu. Kdo odmítá myšlenku, že bez státu není schopný obstát. Kdo chápe zisk ne jako morální selhání, ale jako informaci. Kdo bere krach jako riziko svobody, ne jako chybu systému. Takový člověk není asociální. Je autonomní.

Stejně jako v demokracii nejsou důležité názory, s nimiž všichni souhlasí, ale ty, které nezapadají, ani v ekonomice nejsou důležité modely, které všichni opakují, ale ty, které narušují pohodlnou jistotu řízení shora. Pokud všichni podnikají jen tam, kde je dotace, a riskují jen tam, kde je garance, pak už nejde o trh, ale o plánovanou poslušnost.

A zde se laissez-faire stává varovnou kontrolkou. Ukazuje, že důvěra ve svobodného člověka mizí. Že selhání se stalo nepřijatelným. Že odpovědnost byla nahrazena regulací. A že svoboda je tolerována jen tehdy, pokud je bezpečná, řízená a vratná.

Nejzajímavější je, že samotné používání těchto nálepek – dezolát, asociál, tržní fundamentalista – vypovídá více o jejich používajících než o adresátech. Vypovídá o strachu z nejistoty, o potřebě mít svět pod kontrolou, o víře, že bez dohledu se lidé nutně zhroutí. A tak se z pojmů nestávají argumenty, ale diagnózy společnosti.

Nedává smysl se s těmito nálepkami ztotožňovat v původním hanlivém významu. Ale dává velký smysl nechat je projít evolucí. V novém chápání může platit: ekonomický dezolát je ten, kdo si uchoval ekonomickou svobodu i za cenu nejistoty a společenského nekomfortu.

To není provokace. To je návrat k principům, na nichž vyrostla otevřená společnost: důvěra v jednotlivce, právo riskovat, možnost selhat, svoboda nebýt vychováván institucemi. Pokud se dnes realita snaží vtěsnat do jednoho povoleného ekonomického narativu, pak je právě teď čas tyto nálepky odmítnout – nebo je předefinovat.

Možná totiž přijde doba, kdy se bude muset vysvětlovat ne svoboda, ale konformita. A kdy se ukáže, že laissez-faire nebylo bezohledností, ale posledním projevem důvěry v dospělého člověka.

A právě proto má smysl chápat laissez-faire jako ekonomické dezolátství. Ne jako urážku, ale jako připomínku, že svoboda – ani občanská, ani ekonomická – nikdy nebyla záležitostí většiny.