Ladův vodník a satanisti z ČT
Ladův obrázek vodníka zná v této zemi snad každý. Sedí na vrbě, bafá z dýmky a tváří se, jako by právě dočetl klasickou knihu Jak získávat přátele od Dalea Carnegieho. Kdykoliv ten obrázek zahlédnu, vybaví se mi dětská říkanka: „Šiju šiji si botičky do sucha a do vodičky.“ Na těchto ilustracích a říkankách jsme vyrostli – alespoň moje generace. Až mnohem později mi došlo, jak rafinovaně jsme byli formováni. Vodník, tato údajně přátelská figurka, je totiž ve skutečnosti jasný predátor. Dítěti se předkládá jako bodrý strýček z mokřadů, se kterým si můžete popovídat a případně mu dojít pro pivo.
Když však sundáme růžové brýle, které nám nasadila komunistická estetika, objeví se před námi typově jasný sériový vrah – profesionál. On totiž nic jiného neumí. Možná si ještě zvládne „ušít botičky“, aby vzbudil sympatie u potenciálních obětí, ale jeho skutečná odbornost spočívá v topení nevinných lidí. Dětí, dospělých, stařečků i stařenek. Kohokoliv, kdo vstoupí do jeho revíru. Jack Rozparovač je proti němu provinční amatér. Stačí si vzpomenout na dokumentární filmy typu Vodníci v Čechách a na sbírku hrníčků, kterými si vodník zdobí svůj příbytek. To není pět nebo osm obětí – to jsou desítky a desítky zmařených životů, z nichž mohli vyrůst podnikatelé, moderátoři nebo poslanci. Místo toho sedí pod pokličkou v temné sluji a pravděpodobně se tam strašlivě nudí.
Vodník je však jen archetyp. Podobná estetická operace probíhá i u čertů, které současné české pohádky líčí jako sympatické, trochu natvrdlé, ale v zásadě dobrácké bytosti. Přitom čert je jen lidové označení pro Lucifera. Moderní česká pohádka tak nevědomky sklouzává k jakési měkké glorifikaci satanismu. Ať už si to tvůrci uvědomují nebo ne, vytvářejí v dětech obraz milého čerta, což jde přímo proti poselství Písma. A nejen Písma – co třeba Goethův Faust? Nebo Dante? Taky nic? Spíš než o úmysl jde o pozůstatek myšlenkových návyků, které jsme zdědili z minulosti a které se stále drží pod povrchem.
Je pozoruhodné, jak odlišně k těmto bytostem přistupovali třeba bratři Grimmové. Jejich vodníci a příšery jsou odpudiví, nebezpeční a nelidští – tedy realisticky zobrazení. Západní Němec tak od dětství vyrůstal v prostředí, kde se věci nazývají pravými jmény. My Češi, Moravané a několik desítek Slezanů jsme naproti tomu byli dlouhodobě vystaveni štrougalovsko-husákovské estetice, která dokázala i predátora převléknout za laskavého strýčka. Nešlo o import z Kremlu – ruské čarodějnice jsou tradičně ošklivé, zubaté a zlomyslné, takže tam je nebezpečí patrné na první pohled.
U nás však vodník ani čert nebudí podezření. A to je naše specifikum i prokletí. Jeho důsledky vidíme dodnes. Objeví se v televizi nějaká pohádková bytost – třeba nový předseda některé z tradičních stran – a my si automaticky vytvoříme představu, že jde o hodného, dobromyslného mužíka, který si šije botičky do sucha a do vodičky. A přitom jde o politického profesionála, který se jen veze na estetickém dědictví minulosti. To všechno jsou dozvuky manipulace, které byla naše mladá mysl vystavena.
Máme už zákon proti symbolům komunismu a teď je načase přijmout zákon o zákazu glorifikace čertů. Až se tak stane, zavládne konečně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pokoj.