Už nejsem nejmladší ale jsem

Stárnutí přichází pomalu, polehoučku, ale jistě. A s ním i nenápadné odsouvání na druhou kolej. Poznáte to třeba při návštěvě u svých dětí. Jsou dospělé, mají své dospělé starosti a někdy toho mají nad hlavu – přesně jako jsme toho měli nad hlavu my, když jsme byli mladší.

Když řeší nějakou náročnější situaci – nic mimořádného, jen o něco víc práce, víc utrácení nebo jiné běžné starosti – probírají to mezi sebou, jako by váš názor ani neexistoval. A pokud jste klidní, nic nechcete a na nic si nestěžujete, začnete se pomalu ztrácet. A ztrácet. A za chvíli, jako byste tam ani nebyli.

Jak se neztratit úplně

Pokud takovou situaci zažíváte, je potřeba zpozornět a přijmout nezbytná opatření, abyste se úplně nevytratili. V žádném případě mladým nenabízejte, že jim pomůžete nebo poradíte – to je cesta do pekel.

Když například v trochu vypjaté atmosféře řeší špatný prospěch vašeho vnuka, je lepší nenápadně obrátit pozornost na sebe.

Nedoporučuji však předstírat bolest na prsou, náhlou dezorientaci nebo pokleslý koutek úst. Skončili byste na lůžku v nějakém státním zdravotnickém zařízení, kde by vás podrobovali různým nepříjemným a poněkud ponižujícím vyšetřením. To opravdu neriskujte. To je příliš vysoká daň.

Metoda Koki

Já mám vypracovaných několik postupů, které s větší či menší mírou úspěchu používám. Když mě nezájem okolí začne obtěžovat – nebo se jen nudím, nemám po ruce žádnou dobrou knihu a v televizi opět nic zajímavého nedávají (což je teď téměř pořád) – začnu dělat Kokiho.

V klidu sedím a upřeně se dívám na nějaký předmět před sebou. Nic nápadného, nejlepší je bílá stěna. Důležité je nehýbat se, minimálně mrkat a zachovat naprosto netečný výraz. Odborně se tomu říká katalepsie.

První hodinu nebo dvě si toho nejspíš nikdo nevšimne. Pak to někdo zaregistruje a zeptá se:

„Není ti něco? Proč na tu stěnu tak upřeně koukáš?“

V tu chvíli musíte vydržet. Ti z vás, kteří praktikují meditaci a soustředění na dech, mají výhodu.

A pak se to stane. Atmosféra v místnosti se změní. Přestanou se dohadovat o prospěchu potomka nebo o nezaplacených účtech a začnou projevovat první známky obavy.

„Tatínek přestal mluvit, nehýbe se, jen zírá… Nestalo se mu něco?“

Diagnóza je celkem jasná, ale někdy děti nebývají nejbystřejší – s tím nic nenaděláte. Důležité však je, že začínáte dosahovat toho, co jste chtěli: přesunout pozornost od každodenních starostí potomků zpět na sebe. Opět se zviditelníte. A víte, že ještě žijete.

Když Koki nestačí

Někdy ale může být situace v rodině tak napjatá, že si vás nikdo nevšimne, i když děláte Kokiho tři nebo čtyři hodiny. Začne vás bolet za krkem, oči vám lezou z důlků a ani si nemůžete utřít slinu, která vám kape z pusy. A to je už dost dlouho i na zkušeného jogína.

Nedávno se mi to stalo. Neztratil jsem však duchapřítomnost a přešel jsem na vyšší verzi – Lipiho.

Plynule jsem změnil pozici, potají si utřel sliny a začal vykřikovat v lámané němčině:

„Hundert Drohnen!“

„Ich liebe Leoparden!“

„Die Tschechen sind brave Soldaten!“

Všichni ztuhli a zeť, který je u nás nejbystřejší, pronesl:

„On se chudák asi pomátl. Myslí si, že je Lipavský na mírové konferenci v Mnichově.“

Závěrem

Je to trochu úskočné, to přiznávám. Ale pořád lepší, než se v rodinném kruhu vypařit jako pára nad hrncem. A má to také svůj aspekt politický a to se také počítá. Fiala by to ocenil.