Věděli to už staří Egypťané – ne tak přesně jako naše děti ve škole, ale intuici měli, chápali to srdcem. Bohem, kterého si vybrali jako jednoho z hlavních a kterého Amenhotep povýšil na nejvyššího, byl Aton – bůh slunce.
Dnes však jako bychom se styděli se k této víře našich předků otevřeně přiznat a hledáme pro to jiná slova. Říkáme: slunce dodává energii rostlinám, ty ji ukládají do svých látek a z nich ji pak čerpají zvířata i člověk. V našich buňkách se tato energie uvolňuje při oxidaci živin a přeměňuje se na ATP – malou molekulu, která pohání veškerý život.
Tento nepřetržitý koloběh však není nic jiného než Atonova liturgie, ať už to nazýváme jakkoli.
Když kyslík nestačí, přepneme na nouzový režim – anaerobní metabolismus. Je rychlejší, méně efektivní a návštěvníci fitka ho poznají podle pálení svalů. Ale i to je jen jiná cesta, jak uctívat Atona.
V tomto cyklu není výjimka: kdo chce žít, potřebuje energii. A kdo energii využívá, je součástí Atonova řetězce. Všichni ho tedy uctíváme – i ti, kteří si to nepřipouštějí.
Nechci útočit na spoluobčany, kteří chodí do kostela nebo do synagogy, ale cítím povinnost – s ohledem na svou intelektuální poctivost – říci, jak se věci mají. Mojžíš má pěkné vousy, to ano, ale Aton to není. Desatero je dobré čtení a má svůj význam, ale Krebsův cyklus to není. Pokud stále pochybujeme, stačí se podívat na posloupnost dějin a položit si otázku, co bylo dříve – Desatero, nebo fotosyntéza. Odpověď je jasná. Na počátku byl Aton. A pak všechno ostatní. I Buddha.
Ranní liturgie
Proto se k Atonovi každý den modlím. Moje ranní liturgie začíná snídaní – třeba ovesnou kaší s borůvkami, pokračuje čajem s medem a končí kávou.
Polední obřad je delší. Dnes začíná polévkou, bramboračkou, pokračuje hlavním chodem – skopovým s bramborem a hráškem – a nezapomínám ani na dobré pivo.
Tento liturgický cyklus uzavírá večeře: zelenina a ovoce, někdy transformované do vepřového nebo libového hovězího. O svátcích slunovratu a jiných významných dnech přichází na řadu víno nebo koňak. Jsou to zázračné hostie plné energie, které zvýrazní každý liturgický prožitek. Polknete je a v těle se vám hřejivě rozlijí, jako by do vás vstoupil sám Aton.
Každý z těchto liturgických obřadů je zakončen „ukřižováním“ – nikoli symbolickým, ale v podobě citrátového cyklu, který nám byl darován z jeho plnosti a který umožňuje dokončit oxidaci živin a předat energii dál.
Kde je zpovědní místnost, všichni víme. Každý máme minimálně jednu doma. Společnost myslí i na ty, kteří potřebují zpověď mimo domov. V Praze se za to však bohužel platí – dosud jsem nepochopil proč. Jsou snad na magistrátě nevěřící?
Kuchyně jako chrám
Mým chrámem je kuchyně. Někdy však, když potřebuji vidět své bratry a sestry, zajdu do hospody Na Růžku. Formálně jde o zařízení nižší cenové skupiny, ale ty buřty s cibulí! Servíruje je bývalý katolický kněz, který se spustil s Ančou.
Mají tam dobré pivo z chmele – a víte, jak se chmel pěstuje. Aton daruje foton, chlorofyl jej pohltí, rostlina vytvoří cukry, a nakonec se cyklus uzavírá růstem, fermentací a varem. Aton řekl „budiž pivo“ – a stalo se.
A těm, kteří stále mluví o křesťansko‑judaistických základech naší civilizace, se to můžete pokusit klidně vysvětlit. Nepřesvědčíte je. A někdy se dokonce stane, že narazíte na lidovce, militantní ateisty, kteří chodí pravidelně do kostela – a s těmi je občas opravdu těžká řeč.