Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 53/54: Závěr

Digitální svět je komplexní. Je rychlý, přesvědčivý, interaktivní. Umí nás zaujmout. Připoutat. Zorganizovat i rozptýlit. Umí nám nabídnout téměř vše – kromě sebe sama. Ale lidskost – tichá, klidná, bez nároku na efekt – je silnější. Ne rychlejší. Ne dokonalejší. Ale hlubší.

Poutník se zastaví. Už nečeká nové aktualizace. Už nehledá další nabídku. Už se netěší na zítřejší doporučení. Dívá se zpět. A vidí: Všechna data, všechny simulace, všechny modely a interakce byly jen ozvěnou. Ozvěnou jeho vlastní touhy být přijatý. Touhy být v bezpečí. Touhy být pravdivý. Ale to všechno, co hledal, bylo mimo síť. Ne ve výpočtech. Ale v hloubce. Hloubce, kterou nelze změřit. A v tom zjištění přichází jednoduché uvědomění: Stačí být člověkem.

Ne dokonalým uživatelem. Ne optimalizovaným obyvatelem sítě. Ne produktem. Ne producentem. Jen člověkem. A v tom slově – beze zkratek, bez přídavků – je obsaženo vše: Ticho. Přítomnost. Úcta. A srdce otevřené pro druhého. Ne skrze rozhraní. Ale skrze dotek. Skrze pohled. Skrze naslouchání. A tak Poutník chápe – technologie mohou být nástroje. Mohou sloužit. Mohou pomáhat. Ale jen tehdy, pokud člověk zůstane pánem. A nezapomene, kým je.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)