Kult společnosti

Sekularizované náboženství pokroku

V srdci současného západního kultu společnosti leží sekularizované náboženství pokroku, které transformovalo politiku v soteriologii - nauku o spáse. Toto náboženství operuje s klasickými náboženskými strukturami: má svá dogmata (rovnost, diversita, inkluze, udržitelnost), své kněžstvo (akademici, novináři, aktivisté), své kacířství (islamofobie, nacionalismus, transfóbie, rasismus, popírání klimatických změn) a své rituály (demonstrace, "awareness campaigns", veřejné kajícnosti, pranýřování svých oponentů).

Jak Schelsky předpověděl, toto náboženství nevzniká z autentické duchovní potřeby, ale z "Elendsbewusstsein" - z uměle vytvořeného vědomí nouze a krize. Současnost je systematicky prezentována jako neúnosná, zatímco spása je slibována prostřednictvím radikální transformace společnosti podle receptů nové kněžské kasty.

Diktatura doby: Tyranie současného okamžiku

Charakteristickým rysem tohoto kultu je to, co můžeme nazvat "diktaturou doby" anebo jak to nazval Robejšek "diktatura dobra" - absolutizací současného historického momentu a jeho ideologických módností. Tato diktatura se projevuje několika způsoby:

Liberalismus – smrtelná dávka dobra - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

„Pokrokový“ liberalismus nemá se skutečným liberalismem nic společného. Ale to již přesvědčivě popsali jiní autoři. Proto se soustředím na cíl a způsob s jakým je tato ideologická doktrína nasazována k podrývání západní civilizace a naznačím šance na její zneškodnění.

Prezentismus jako epistemologie: Minulost je systematicky démonizována nebo reinterpretována podle současných standardů. Budoucnost je redukována na lineární prodloužení současných trendů. Historie se stává pouhým arsenálem argumentů pro současné politické boje.

Krize jako permanentní stav: Společnost je udržována v permanentním stavu výjimky prostřednictvím neustálého vyhlašování nových krizí - klimatické, demokratické, zdravotní, identitní. Každá krize vyžaduje okamžité, radikální řešení, které nesmí být zpochybňováno.

Temporální šovinismus: Současná generace si nárokuje morální nadřazenost nad všemi předchozími generacemi a právo přepisovat dějiny podle svých představ o spravedlnosti. A pasuje sebe sama na absolutní dobro, kterým se dle jejich pyšného názoru musí řídit i všechny budoucí generace-

Mechanismy kontroly

Nová hierokracie nevládne prostřednictvím přímé cenzury, ale sofistikovanějšími mechanismy:

Kontrola jazyka: Jak Schelsky předpověděl, klíčovým výrobním prostředkem této třídy je kontrola nad jazykem. Prostřednictvím neustálého redefinování pojmů ("spravedlnost", "rovnost", "demokracie", "tolerance") a zavádění nového slovníku ("mikroagrese", "toxická maskulinita", "bílé privilegium") se kontroluje způsob myšlení.

Institucionální hegemonie: Postupné ovládnutí klíčových institucí - univerzit, médií, kulturních institucí, nadací, mezinárodních organizací - umožňuje koordinovanou indoktrinaci.

Sociální ostrakismus: Kdo se odváží zpochybnit ortodoxii, čelí sociálnímu vyloučení, profesnímu zničení a digitálnímu lynčování.

Znaky konce: Krize legitimity

Rostoucí odpor

Paradoxně, totalitní ambice nové hierokracie vedou k jejímu postupnému odhalování. Čím agresivněji se snaží kontrolovat narativ, tím zřetelnější se stává její autoritářská povaha. Rostoucí část populace začína rozpoznávat manipulativní techniky a klást otázky.

Polarizace elit a mas: Schelského předpověď o konfliktu mezi "reflexní elitou" a "producenty skutečných statků" se naplňuje. Roste propast mezi globalizovanými elitami a lokálně ukotvenými komunitami.

Krize důvěry v instituce: Systematické lhaní a manipulace během posledních let (od zbraní hromadného ničení v Iráku přes finanční krizi až po pandemii COVID-19) podkopaly důvěru v expertokraty a jejich instituce.

Fragmentace konsenzu: Hegemonický diskurz se rozpadá na izolované "echo chambers", což signalizuje ztrátu schopnosti vytvářet univerzálně přijímané narativy.

Vnitřní rozpory

Kult společnosti je zatížen nepřekonatelnými vnitřními rozpory:

Rozpor hodnot: Snaha současně prosazovat individuální autonomii a kolektivní konformitu, toleranci a agresivní nesnášenlivost vůči odlišným názorům, univerzální lidská práva a identitní partikularismus.

Epistemologický nihilismus: Dekonstrukce všech tradičních autorit a pravd nakonec podkopává i autoritu samotných dekonstruktérů.

Ekonomická neudržitelnost: Parazitní povaha nové třídy - její závislost na práci ostatních při současném pohrdání produktivní prací - vede k ekonomické stagnaci a sociálnímu napětí.

Potřeba duchovní obnovy

Diagnosis spiritualis

Krize západní civilizace není primárně politická nebo ekonomická, ale duchovní. Jahrhundertelange proces sekularizace vytvořil duchovní vakuum, které bylo zaplněno pseudo-náboženskými ideologiemi. Tyto ideologie však nemohou poskytnout autentický smysl a transcendenci, pouze simulakry spásy prostřednictvím politické akce.

Ztráta transcendence: Redukce lidské existence na materiální a politické dimenze vede k duchovnímu vyprázdnění a existenciální úzkosti.

Krize autority: Zničení tradičních autorit - rodiny, církve, národa, kultury - vytvořilo anomický stav, který umožnil vzestup nových, totalitních autorit.

Nihilismus jako konečný horizont: Všeobecná relativizace hodnot nakonec vede k nihilismu, který se snaží maskovat za "progressivitu" a "osvobození".

Cesty obnovy

Duchovní obnova Západu nemůže být orchestrována shora, ale musí vyrůst zdola, z autentických komunit a jednotlivců:

"Rediscovery" tradice: Nikoli jako nostalgické návrat k minulosti, ale jako tvůrčí dialog s bohatstvím západní civilizace - jejími filozofickými, náboženskými, uměleckými a etickými tradicemi.

Obnova místních komunit: Budování rodin a dalších skutečných, fyzicky a duchovně ukotvených komunit jako protipólu k anonymní, digitální pseudo-komunitě.

Duchovní cvičení: Rozvoj kontemplativních praktik, které umožňují vnitřní růst a nezávislost na vnějších autorititách.

Intelektuální nezávislost: Kultivace kritického myšlení a intelektuální nezávislosti jako protiváha k masové indoktrinaci.

Nová syntéza

Autentická obnova nebude spočívat v pouhém návratu k starému, ale ve tvůrčí syntéze: Spiritualita a rozum přinesou překonání falešné opozice mezi vírou a rozumem, duchovností a vědou. Tradice a modernita se stanou integrací toho nejlepšího z tradice s legitimními aspekty modernity. Individuum a komunita najdou rovnováhu mezi osobní autonomií a společenskou solidaritou. Lokální a universální dovedou lidstvo k ukotvení v konkrétních komunitách při zachování otevřenosti vůči univerzálním hodnotám, nad nimiž tkví osobní a absolutní Bůh.

Naděje za temnotou

Kolaps pseudonáboženských ideologií otevírá prostor pro autentickou duchovní obnovu. Jak učí všechny velké tradice, nejtemnější chvíle často předchází úsvitu.

Schelského analýza nám poskytuje neocenitelný náhled do mechanismů současné krize. Jeho varování před "Priesterherrschaft der Intellektuellen" se ukázalo jako prorocké. Ale jeho dílo obsahuje i implicitní naději: pokud dokážeme rozpoznat a pochopit povahu současné duchovní tyranie, můžeme najít cestu k osvobození.

Cesta vpřed nevede přes politické revoluce nebo institucionální reformy, ale přes duchovní transformaci jednotlivců a komunit. Pouze z této vnitřní obnovy může vyrůst nová, zdravější civilizace - civilizace, která bude ctít jak důstojnost jednotlivce, tak posvátnost života samotného.

Budoucnost Západu tak závisí nikoli na politicích nebo expertech, ale na každém z nás a naší schopnosti najít a žít autentický duchovní i tělesný život v srdci současné krize. V tomto úkolu nás může inspirovat nejen Schelského diagnóza, ale celé bohatství západní duchovní tradice, která nás učí, že i v nejtemnějších časech lze najít světlo - ne tam venku, ale uvnitř nás samých.