Když v roce 1958 padla čtvrtá francouzská republika, do značné míry to způsobila krize okolo Alžírska, které tehdy nebylo kolonií v běžném slova smyslu – bylo součástí Francie, rozdělené do několika departementů, zcela oficiálně jako jakýkoli jiný region metropolitní Francie. A jak velké to Alžírsko vlastně bylo? Zhruba 81% rozlohy čtvrté francouzské republiky. Ano, čtete správně – většina tehdejší "Francie" ležela v Africe. Rok 1958 byl pro Francii přelomový. Pod tlakem koloniální války v Alžírsku se sesypala čtvrtá republika a vznikla pátá – de Gaullova. Alžírsko se osamostatnilo a to, co původně bylo "nedílnou součástí Francie", se stalo samostatným státem. Dnes se situace opakuje – ale jinak.

Tentokrát nemluvíme o koloniích. Mluvíme o banlieues, periferních zónách velkých měst, které sice formálně patří k Francii, ale fakticky se z ní oddělily. V některých z nich neplatí francouzské zákony, ale klanová pravidla, islámské zvyklosti nebo prostě zákon síly. Policie se tam bojí vstoupit – nebo to rovnou vzdala. Mluvíme o tzv. "no-go zónách". A těch je – podle různých zpráv a analýz – ve Francii více než 750.

Která no-go zóna bude první "Euro-Palestinou"? Představme si hypotetický scénář: Prezident Macron, unaven nekonečnými nepokoji, rabováním, útoky na policii a nemožností integrovat některé komunity, navrhne "mírové řešení". Prohlásí, že některé oblasti mohou získat autonomii – podobně jako měla Palestinská samospráva po dohodách z Osla. Otázka zní: Kde by mohl začít? Zde je pár "favoritů":

  • Seine-Saint-Denis (93): Symbolický "departement mimo Francii", přezdívaný "islámské předměstí Paříže". Počet no-go zón: desítky.

  • Marseille – čtvrti jako La Castellane nebo Félix Pyat: Kombinace drogových gangů, islámských kazatelů a policejního zoufalství.

  • Grenoble, Toulouse, Lille, Lyon: Všechny s vlastními ghetty, která už dnes fungují jako paralelní světy.

Dohromady by šlo o stovky km². Samozřejmě, nesrovnatelné s rozlohou Alžírska. Ale co do psychologického významu – srovnatelné až běda. Francie kdysi „vlastnila“ obrovská území a pokládala je za součást svého já. Alžírsko bylo více než tři krát větší než samotná evropská Francie. Ale když přišel čas, přestalo to stát za to. Nešlo už o to, kdo má pravdu. Ale o to, kdo má trpělivost. Dnes už nejde o to, jestli nějaká oblast patří k republice. Ale jestli republika patří sama sobě. A jestli její hodnoty – laicita, svoboda projevu, rovnost mužů a žen – ještě vůbec někdo v těchto zónách uznává.

Otázka možná ani nezní, jestli vznikne první "Euro-Palestina". Otázka zní, kdo ji vyhlásí dřív – Macron, nebo místní imám? A co na to zbytek Evropy? Možná budoucnost nebude o jednotné Evropské unii, ale o souostroví kulturních enkláv, vzájemně se tolerujících, ale nikdy neintegrujících. A Francie bude opět předvojem revoluce. Tentokrát však ne revoluce za svobodu, ale revoluce za ústup.

"EURO-palestina"
"EURO-palestina" · Foto: Zbořil/ChatGPT
  • Sdílet: