Katarína napravuje vše živé. Zdravotnictví vyrábí pacienty.

Bude to hlavně o lidech, ale začnu slepicemi. Byť se může v dalším textu zdát, že odbíhám od podstaty, spoustu detailů je podstatných pro celý příběh.

Slepice jsem začala chovat před 3 lety. Nebudu nyní vysvětlovat, jak, ale souviselo to s mým covidovým a inflačním prozřením. Chovat slepice pro vajíčka jsem si přála od rané dospělosti, ale nešlo to, protože jsem nejprve bydlela na koleji a od té doby sice na vesnici, ale v bytovce bez vlastní zahrady. A chalupu, kde mám velkou zahradu, mám 300 km daleko a nikdo tam trvale nebydlí. Jenomže, když pochopíte, jak svět funguje, tak najednou jde spousta věcí. Teď mám slepice na obou místech.

Chov slepic nám přinesl od začátku spoustu zábavy, objevování a nových zkušeností o zvířatech i lidech. A domácí vajíčka jako bonus navíc. Udělal jsem i spoustu chyb, protože znalosti jsem neměla vůbec žádné. Žádná babička, ani tetička v mém dětství slepice nechovala, moje rodina bydlela vždy v bytě. Pár užitečných poznatků jsem pobrala od známých. Jedna z chyb, které jsem se dopustila bylo, že jsem chtěla mít kvůli dětem pestré hejno a tak jsem kupovala různé druhy slepiček - jednu kropenatou, jednu černou, jednu červenou, jednu bílou, jednu vlašku. A postupně jsem zjistila, že ty, které byly opravdu jediné svého druhu, trpěly samotou a izolací. Chápete to? Jim nestačilo, že jsou mezi slepicemi. Ony chtěly být se svým druhem. Kecy o multikulti společnosti nic nepomáhaly a některé brzy smutné umřely.

Už nějakou dobu tedy nekupuji méně než tři od stejného druhu. Když v únoru umřela jedna ze dvou kropenatých, začala jsem shánět další, aby ta, co zůstala, nebyla sama mezi hnědými a bílými. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pořízení tří mladých kropenatých se povedlo až koncem srpna. Tak dva týdny trvá, než se nové přírůstky začlení do hejna a původní obyvatelky je přijmou a přestanou na ně útočit. Ve chvíli, kdy jsem se radovala koncem září, že už nám ta parta spolu docela vychází, mi volá syn: "Mami, dvě mladé kropenaté nikde nejsou. Zmizely. Ráno jsem si všiml z okna, že kolem domu běhal potulný pes, ale nenapadlo mě, že se mohl dostat ke slípkám. Kolem výběhu jsou jejich peříčka a už je hodinu je marně hledám."

Mé učení ve škole už skončilo, takže sedám do auta a frčím domů. V hlavě se mi střídá smutek nad těmi dvěma zmizelými i nad tou třetí. Co si teď počne sama? Je to mladé kuře, ještě ji ani nenarostl hřebínek, a teď tam bude sama mezi seniorkami? Ještě než jsem dojela domů, měla jsem jasno v tom, že cizí pobíhající pes vyděsil přes plot slípky tak, že mladá kuřata se vyděsila a vysoký plot přeletěla a tak se dostala k psovi. My totiž nezastřiháváme křidélka. Ani slepicím ani dětem.

Doma vyskočím z auta a přidávám se k pátrací skupině. Dva moji synové a soused prohledávají okolí a konstatují, že je určitě po nich. Jenomže já se nevzdávám jen tak: "A kde tedy jsou? Třeba jen zbytky z nich. Není tu vidět nikde stopy po boji, žádné roztrhané zbytky, žádná krev. A i kdyby pes nějakou odnesl, obě najednou odnést by nezvládl." Jeden ze synů přichází s teorií: "Mami, když pes obě zardousil, tak se objevil jeho majitel, zjistil, co se stalo a tak chtěl zahladit stopy. Odnesl obě mrtvoly pryč." V tu chvíli volá druhý syn. "Už jsme jednu našli." Seběhneme se u rohu domu, kde z křoví čouhají nohy bezvládného těla slípky. Odhrnu křoví a na nás kouká vyděšené bezmocné kuře. Zvedám ji do náručí a nevidím žádnou krev ani rány. Jen jedna noha ji nějak divně visí.

"Mami, takže ta druhá je určitě mrtvá. Dál nemá smysl hledat." Volám okamžitě veterinářce, jestli můžeme přijít. Je neuvěřitelné, máme v naší vesnici veterinu a hodnou veterinářku, která je ochotna ošetřovat i slepice a za přijatelnou cenu. Prohlédla tu naši chudinku, konstatovala, že noha zlomená není a že jen našla drobnou ránu na kůži. Ošetřila ji a doporučila nám pro slípku klid a trpělivost.

Dali jsme ji do košíku. Chlapi ukončili pátrání, protože měli jasno. Já v pátrání pokračovala, protože jsem měla jasno. Pátrám po druhém kuřeti, pátrám po zaběhlém psovi, pátrám po jeho majiteli. Prohlížím jeře, volám "pipi, kde jsi?". Zvětšuji okruh hledání. Došla jsem už docela daleko a když se jinou cestou vracím, všimla jsem si, že za vysokým plotem vidím kropenatá pírka. "Tak to je konečná, musím jen najít a odklidit mrtvolku," pomyslela jsem si. Zavolala jsem majiteli té zahrady, jestli tam s dovolením mohu vejít a hledat. A on říká do telefonu: "Já jsem slyšel ráno od vás od kurníku nějaký hrozný randál. A pak asi o hodinu později jsem našel na dvorku cizího psa, tak jsem ho vrátkami vypustil ven." Vzala jsem rukavice a smutně šla do té zahrady hledat oběť boje. Zahrada je úzká a hodně dlouhá. Vidím pírka, pak další. Ale jinak nic. Žádné stopy po boji. Jdu dál. A pak najednou přede mnou v křoví slyším "píp, píp". Polil mě pot hrůzy. Smiřovala jsem se s tím, že někde najdu mrtvé kuře. Ale ne, že najdu roztrhaného tvora, který stále žije. Nechám ji trpět? Nebo najdu sílu, ji dorazit?

Že jsou slepice chytré, o tom se přesvědčujeme opakovaně. Ale, že by slepice dokázala vyzrát nad psem, to mě nenapadlo. Když jsem se přiblížila k hustému křoví, na větvi tam seděla naše kropenatá slepička. Ona tomu psovi nejprve uletěla přes další plot. A když se pes dírou v plotě dostal k ní, tak dokázala utíkat tak rychle, že ji vyškubl jen pár pírek. A schovala se chytře v křoví. A seděla tam asi 5-6 hodin, než jsem ji našla. Kdybych to hledání vzdala i já, seděla by tam asi až do setmění a pak by se stala obětí nočních dravců. Nedovedete si představit, jak šťastné bylo shledání u kurníku, když jsem ji donesla zpět. Ta třetí, co neutekla tam předtím smutně pobíhala a volala kámošky. A teď se jí jedna vrátila.

Večer jsem řekla synovi: "Víš, jaké platí poučení z dnešního dne?" "Asi vím. Dokud nenajdeš aspoň mrtvolu, tak to nevzdávej." Vychovám děti k tomu, aby se nevzdávali. V různých situacích. Nedávno mě to uchránilo před zbytečnou narkózou. A ještě jedno poučení: Ten pes běžel po čtyřech nohách rychle kvůli zábavě nebo potravě. Ta slípka běžela jen po dvou nohách rychle kvůli záchraně života. Kdo vyhrál?

Několikahodinové dobrodružství skončilo. Skončilo nad očekávání dobře. V košíku ležela vystresované slípka a doufali jsme, že zítra bude lépe. Jenomže nebylo. Ležela bezvládně, nezobala nic, co jsme ji podstrkovali. Když jsme ji zkusili zvednout, noha visela a když už se zkusila postavit, tak jen na jednu nohu. Ta druhá byla úplně bezvládná. To byla katastrofa. Slepice s jednou nohou nemůže fungovat. Nemůže hrabat, nemůže se podrbat. Potřebovala jsem něco udělat. Aspoň zjistit, jestli je něco s kloubem nebo jsou přerušené nervy.

Rozeslala jsem na všechny světové strany zprávu "PROSÍM POMOC mám dotaz kvůli slepicím - řádil nám u domu toulavý pes, 2 mladé kuřata vyděsil a štval, jednu nějak zranil (překvapivě obě přežily). S tou zraněnou jsme hned jeli k veterinářce, vypadala docela dobře. Jenže se nemůže postavit na nohu - není zlomená, ale asi něco kolem kyčle, možná vykloubená. Neznáte nějakého fyzioterapeuta na zvířata? Díky moc"

Jaké myslíte, že byly reakce? Chápu, že po přečtení tohoto textu si bude kdekdo ťukat na čelo. Zbláznila jsem se? Samotnou by mě ještě nedávno nenapadlo pomyslet na fyzioterapii pro zvířata, ale zmínila to jedna známá, když vybírali střední školu pro dceru. A řešit tohle u slepice? Tenhle příběh dále ukáže, že to mělo obrovský význam.

Dostala jsem mnoho povzbuzujících reakcí. Např. odkazy na weby, kde skutečně pomáhají zvířatům včetně malých ptáků. Lenka odpověděla "Neznám. Jediné, co mne jako bylinkářku napadá je kostival - podrtit třeba list nebo i kořen a ovázat - pokud je to možné." Od Radky přišlo "čauky, to mě mrzí, zkus se zeptat ve Fyziowell v Poděbradech - je tam skvělá doktorka, má i hojivej laser apod. Držím palce slepici a dej vědět " Dáša mi napsala "Zkus tuto paní: Katarina - napravuje vše živé" a přidala telefonní číslo. Někteří reagovali tak, že toto asi neexistuje, jiní rovnou navrhovali použít slepici na polévku. Když jsem sousedce odpověděla, že my to neumíme zabít, namítla, že je to jednoduché. Dál jsem se sousedkou nediskutovala, protože naše "my to neumíme" zahrnovalo, i "my to nechceme".

Odepsala mi i naše veterinářka, že má nově RTG, a že dnes můžu přijít kolem poledne, že tu nohu zkontrolujeme. To se mi hodilo, takže jsem přiběhla z práce domů, popadla slípku a frčela na RTG. Když udělala snímky, začala psát záznam do PC: "Tak slepici tady ještě v záznamech nemám." A napsala SLEPICE. "Jak že vy se to jmenujete?" A napsala Kocsisová. A tak vznikl záznam SLEPICE KOCSISOVÁ. Podstatné bylo, že RTG neukázal ani zlomenou nohu, ani vykloubenou kyčel. Paní veterinářka doporučila, ať ji dávám nějaké vitamíny, když zjistila, že slípka už 2 dny nic nezobe a skoro ani nepije.

Vitamíny a rybí olej postavil brzy slípku na nohu, ale jen na jednu. Ta druhá pořád nic. Průšvih. Ze všech těch nápadů a doporučení od známých jsem hned věděla, že jestli nám někdo pomůže, tak ta paní, co napravuje vše živé. Nevěděla jsem o ní nic víc. Ani kde působí. Ani kolik to stojí. Napsala jsem opatrně SMS. Ta naše slípka měla totiž obrovskou chuť žít. Bojovala.

Další pokračování mi pak několikrát vehnalo slzy do očí. Ale teď už je to dlouhé, tak necháme pokračování na příště.