Katarína napravuje vše živé. Zdravotnictví vyrábí pacienty. (2)

Celý ten příběh začal slepicemi. Ta chudinka, kterou pokousal pes, aniž by to bylo na první pohled vidět, a která pak ležela bezvládně nejprve v křoví několik hodin a pak v bezpečí v košíku několik dní, se jmenuje ČÍRO. Proč? Jména slepičkám dáváme většinou podle nějaké vlastnosti, projevu, podoby. Tahle má na hlavě pírka zvednutá tak, jako když má někdo vlasy na "ježka".

Po několika dnech péče, podávání vitamínů a rybího oleje injekční stříkačkou do zobáku se zvedla na jednu nohu. Měla velkou chuť žít. A my viděli, že něco s tělem není v pořádku a že se to asi "samo" nezahojí. Tomu, kdo nečetl první část, doporučuji začít tam.

Ze všech nabídek na pomoc jsem si vybrala Katarínu, o které jsem nevěděla nic víc, než, že "zachraňuje vše živé". Napsala jsem jí SMS: "Ddobrý den, dostala jsem na Vás kontakt, hledám pomoc pro zraněnou slepičku, ublížil ji pes. Řešíte i takové případy?" Hned přišla reakce: "Dobrý den, samozřejmě. Dělám skoro všechny obratlovce. Ráda se na ni podívám." A poslala mi adresu a návrh dvou termínů v dalším týdnu. Ještě jsem napsala dotaz, jestli má nějaký web. Chtěla jsem zjistit, jaké má ceny a jakou metodu používá. I když mi intuice říkala, že tam mám jet, nechtěla jsem vyrazit do neznáma a utratit pak za slípku tisíce korun. V mé druhé SMS jsem napsala mj. "Jaké máte ceny? Jde o slípku, sice výjimečnou, ale nebydlíme úplně blízko." Nechtěla jsem napsat, že JDE JENOM O SLEPICI, protože jsem to tak necítila, ale peníze doma netiskneme (na rozdíl od států a bank ☝️). Podruhé už neodpověděla hned. Napadlo mě, že možná proto, že nejsem zákazník, co bude za domácího mazlíčka platit desítky tisíc korun, tak jsem nezajímavá.

Odpověď přišla až po pár dnech a bylo rozhodnuto: JEDEME za ní. Napsala: "Nepoužívám jednu konkrétní metodu. Tělo rovnám tak, jak potřebuje. Nedělám nic násilného ani chiropraxi. Nejvíce řeším fascie a jejich uvolnění, všechno za jemného pohybu. Cenu mám jednotnou, ale když jde o malé zvířátko, dávám za půlku, někdy i méně." Obě částky byly v řádu stovek Kč. To jsem ochotna do toho dát. Ten RTG stál 400 Kč a nebyl to jediný výdaj. A tohle bude určitě něco jiného, nového, co neznám. V další SMS jsem dostala fotku, jak napravuje malého papouška. To chci vidět na vlastní oči.

Jeden ze dvou nabídnutých termínů mi naštěstí vyhovoval. Nedovedu si představit, jak bych v práci řešila volno, protože jedu na fyzioterapii se slepičkou. Chtěla jsem, aby u toho byla i dcera. Naštěstí nám to časově i lokalitou navazovalo na kontrolu na ortodoncii v Praze nedaleko od působiště paní Kataríny. Jenomže ve zdravotnictví často objednané termíny neplatí tak úplně. A navíc zákon schválností. Znáte to? V čekárně na Vinohradech jsme byli déle než obvykle, ošetření bylo také delší než obvykle. Takže časová rezerva nám rychle vyprchala a přiblížila se dopravní špička. Metrem jet se slepicí se mi nechtělo, takže jsem projížděla ucpanými křižovatkami s velkým napětím se slepicí v kufru, ať to stihneme a kde tam pak zaparkujeme. Dojeli jsme později, takže jsme dostali zaslouženou slovní sprchu, že takto pod časovým tlakem se pracovat nedá.

Ale jakmile jsme vytáhli Číro z košíku, paní Katarína zjihla a pustila se to toho. "Tedy ten ji dal. Má zaraženou pánev, " řekla, sotva se jí dotkla. Myslela toho psa. "Kyčel má samozřejmě vyhozenou. Ten ocásek, vidíte, jak jde do boku? To má vyhozených několik obratlů." Opatrně šetrně ji prohmatávala dál. "A tady na krku, to má taky vyhozeno několik obratlů. To jí musí bolet. A ještě křídlo. Taky vyhozený kloub." Pomyslela jsem si, jak vůbec ta slípka mohla stát na jedné noze. A jak mohla s tou bolestí skákat po té jedné noze? Pláčem si nestěžovala, protož slepice nebrečí. "Tak se do toho pustíme, budu potřebovat vaši asistenci. Občas mi ji podržíte ve vzduchu, něco zvládnu sama, když stojí na zemi." Připomínám, že slípka stála na jedné noze, ta druhá bezvládně visela, prsty táhla za sebou. Teď tam naše slepička stála v klidu. Věděla, že ji chceme všichni pomoct.

Paní Katarína pokračovala dál v prohmatávání, občas nějakou část těla chytla pevněji a protáhla. Když natahovala kyčel, řekla "Teď to bude bolet." A omluvila se slepičce, že ji to mrzí, že to musí udělat, že jí chce pomoci. "Podržte ji prosím ve vzduchu, hlavou k sobě." Dcera se toho ujala a já jen nevěřícně zírala. Slepička zakvílela tak, jak jsem ještě slepici vydávat zvuky neslyšela. A to už umíme rozlišit spoustu jejich zvuků. Tohle jsme neslyšeli ani u naší Matonky (to jméno dostala jedna z prvních slepic, která tehda bez hřebínku vypadala podle zobáku jako orel a to už pak v našich představách běžela reklama na minerálku), když jsme ji řezali bouli na noze. Samozřejmě bez anestezie a Matoni dodneška díky našemu zásahu běhá venku.

Zpět k Číro. Další zásahy už nebyly tak bolestivé, ale bylo jich hodně. Slzy mi tekly po tváři, když jsem viděla, s jakou lehkostí se dá napravit tolik vad na kostře a těle. "Jak to, že RTG nic neukázal?", problesklo mi hlavou. Nejde o to, že jsem za něj zaplatila. Ale kolik RTG jsme absolvovala v životě já? Kolik RTG moje děti? A není to tak úplně neškodné, že? My to sice většinou neplatíme, ale někdo to zaplatit musí. Peníze tečou ze zdravotních pojišťoven mnoha směry a už dávno vím, že často velmi neefektivně, nesprávně. Kdyby to aspoň k něčemu dobrému bylo, ale tady jasně RTG ukázal, že s nohou nic není špatně, dokonce ho paní veterinářka dělala opakovaně. A tady Katarína tvrdila, že toho bylo špatně více než dost.

A já ji věřila, protože to prostě bylo vidět. Po dalším protahování a napravování už byl ocásek natočen správným směrem v prodloužení páteře. "Cítíte to?" Paní Katarína ohmatávala prsty od Číro. "Už tam začíná proudit krev. Ještě před chvíli byla celá to noha studená." Vážně bylo cítit, že se tam něco děje nového. Ptám se, "ale co ty nervy? Co když jsou narušené? Čím jí pomoc s uzdravováním a obnovováním nervů?" Jediné, co mě napadlo, byly ovesné vločky. Mají v sobě vitamíny B a E, což je důležité pro správnou funkci nervového systému. "Dávejte ji Hericium. A k celkovém rekonvalescenci ji přidejte Reishi." To druhé už jsem slyšela, ale nezkoušela, to první bylo pro mě nové slovo. "Cože ji mám dát?" "Jsou to houby, prášek je v tobolkách, prodává se to pro lidi. Co vám zbude, můžete pak spotřebovat sama." řekla Katarína. "Pošlu vám odkaz."

O tom, že houby jsou velmi prospěšné, užitečné a léčivé jsem slyšela v poslední době už vícekrát. Proč tedy tohle nezkusit? V hlavě se mi honily další a další příklady toho, jak odlišně funguje naše zdravotnictví. Jak odlišně funguje bílá medicína. Třeba výměny kloubů. Mojí babičce kdysi dávno měnili kyčel za umělou. To bylo v 90. letech ještě výjimečné. Mojí mamce měnili koleno v r. 2021, to už tyhle výměny frčely ve velkém. "Trpíte bolestí nějakého kloubu? Tak vám ho vyměníme. To víte, věk, opotřebované chrupavky, to se nedá nic dělat." Asi častá rétorika lékařů, protože toho je všude kolem spousta. Neřeší se příčiny, třeba obezita, příliš sezení, prostě se seká, řeže, vyměňuje. Seděla jsem před lety v čekárně obvodního lékaře (moc tam raději nechodím) u nás na vesnici a byla jsem jediná, kdo neměl vyměněný nějaký kloub. Nedávno mi známá říkala, že kousek bydlí pán, co má vyměněné koleno, kyčel a obě ramena. Uff !!! Tak si říkám, jestli to nesouvisí s tím, že je to "zadarmo". Prostě lékař nabídne řešení, které umí. Pacient se nebrání, přeci pan doktor je autorita a ví, co dělá, a je to zadarmo. Hlavně, že nemusím nic platit. I lázně pak pojišťovna proplatí, tak proč ne. A zdravotní pojišťovny krvácí. Naše veřejné peníze tečou a tečou. A kdyby to aspoň pomohlo na pořád. A co když je to celé utrpení s bolavými klouby a jejich složitou výměnou zbytečné? Co když by to šlo napravovat jinak?

A co na to Číro? Po celou dobu zákroku důvěřivě čekala, co bude. Pak jsme ji naložili do košíku a vyrazili domů. Než jsme odjeli, vytáhla jsem peněženku. "To nechte být", říká Katarína. S úžasem odporuji, že to nejde. "Tak mi to dáte, až přijedete příště. Tedy jestli se to vůbec spraví. Ale věřím, že ano. Nebylo tam pokaženo nic zásadního a trvalého. Teď potřebuje jen čas a to Hericium. U ptáků se to spraví docela rychle." Ve vstupní chodbičce se omlouvám paní, která dorazila před chvílí. "A s kým tady jsme vy?", ptám se zvědavě. "Sama se sebou." Usmála se na mně i na slepičku. Nezlobila se, že musela čekat.

Sedli jsme do auta a vyrazili na dalekou cestu domů. Jsem ráda, že dcera byla se mnou a že to viděla na vlastní oči. Byl to pro nás obě hluboký zážitek. V autě hned volám Dášu: "Prosím Tě, odkud máš kontakt na tu paní Katarínu? Teď jsme u ní byly a to bylo něco." Samozřejmě mám mobil nahlas a nedržím ho v ruce za jízdy. Navigace mi usnadňuje vymotání z ucpaných pražských ulic. "Kontakt na ni mi dal nedávno soused, kterého jsem dříve neznala. Potkala jsem ho, jak v noci nadšeně chodil po vesnici. Měl jít na operaci páteře. Měl hrozné bolesti, nemohl se narovnat. A lékaři se shodli na tom, že jediná šance na zlepšení je operace. Vzpomněl si na Katarinu, že mu kdysi zachránila psa, co nemohl chodit. Zajel za ní a ona mu pomohla. Prostě a jednoduše ho napravila. A pak chodil celou noc nevěřícně, že ho nic nebolí a je zase rovný."

Doma začala další fáze rekonvalescence. Číro byla dál v košíku ve výběhu mezi slípkami a my ji podávali Hericium a Reishi. Tedy až jsem to sehnala. Nejprve jsem oběhla lékárny v okolí a nic. Každý den jsme ji pak vypouštěli volně mezi slípky, ať má prostor a může nohu trénovat. V tom košíku naopak byla proto, ať může v klidu sezobat svou misku a odpočinout si. A my s napětím pozorovali, co se bude dít.

Jak to dopadlo s Číro, se dozvíte v dalším díle. Tím ale příběh neskončí, tím teprve začíná.