K muslimské hysterii kolem Západní zdi
Dilemata ve Svaté zemi
Tajně jsem doufal, že muslimové při všech svých nárocích na Jeruzalém budou respektovat Západní zeď, pozůstatek Druhého židovského chrámu, jako nejposvátnější místo judaismu. Není tomu tak.
Od doby, kdy Izrael osvobodil východní Jeruzalém včetně Západní zdi, udržuje se tradice, nejen židovská. Návštěvníci se u starobylých kamenů modlí a do štěrbin vkládají papírky s prosbami, přáními a vzkazy. Dělají to běžní turisté, ale i vysoce postavené celebrity, mezi nimi i politici. V neděli 14. září navštívil Západní zeď americký ministr zahraničí Marco Rubio a počínal si stejně. Doprovázel ho premiér Netanjahu a velvyslanec USA v Izraeli Mike Huckabee. Průvodcem jim byl výkonný ředitel Nadace pro dědictví Západní zdi Mordechaj Eliav, který pak hosty provedl nově otevřeným archeologickým nalezištěm z období Druhého chrámu (516 př. n. l. – 70 n. l.). To se nachází v blízkých podzemních tunelech podél Zdi. Ministr Rubio vložil mezi kameny prosbu „May peace reign upon this Holy Land and in the world“ (Kéž mír zavládne v této Svaté zemi a v celém světě).
Zdálo by se, že návštěva amerických představitelů u Západní zdi a standardní rituál, jehož jsme byli svědky, nevyvolá v muslimském světě zvláštní pozornost. Opak je ale pravdou. Ve čtvrtek 18. září publikoval na serveru Ahram Online hlavní poradce nejvyššího egyptského muftího Ibrahim Negm pojednání „Recasting the conflict as a »holy war«“, který se týká toho, že Izraelci a s nimi Američané se údajně snaží přetvořit blízkovýchodní konflikt do podoby svaté války. Negm začal svůj článek větou: „Americký ministr zahraničí Marco Rubio, s jarmulkou na hlavě, přitiskl ruce na starobylé kameny Zdi Al-Burq (Západní zeď) v okupovaném východním Jeruzalémě a modlil se po boku izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a státem podporovaného rabína.“ Tím „státem podporovaným rabínem“ myslel zřejmě výše zmíněného Mordechaje Eliava, který má ale vítání a hostitelskou roli pro významné návštěvníky na tomto svatém místě ve svých pracovních povinnostech. Nepatřičné ovšem je, že Negm nazývá Západní zeď zdí Al-Buraq – pojmenované po mytickém oři, který měl dopravit Mohameda údajně do Jeruzaléma, přičemž Prorok měl k Západní zdi Al-Buraqa přivázat a ten na něj čekal, než se vrátí z návštěvy nebe. Za zmínku stojí, že v Koránu není zmíněn ani Al-Burak, ani Jeruzalém, natož Západní zeď. Jediné místo najdeme v súře (kapitole) 17., kde se v úvodním verši píše: „Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící je a jasnozřivý.“ Všechno ostatní pochází z ústní tradice, později písemně zaznamenané. A na tom zakládají muslimové svůj nárok na Západní zeď? Jen pro srovnání: v Bibli je Jeruzalém zmíněn více než 800krát. V drtivé většině ve vztahu k Izraeli či židovskému lidu.
S Netanjahuem a Rubiem byl u Západní zdi také, jak uvedeno, americký velvyslanec M. Huckabee. Je to obvyklá praxe, že ministra zahraničí doprovází při návštěvě v cizí zemi tamní ambasador. Ovšem Negm to interpretuje jako „bezvýhradnou podporu Washingtonu vůči izraelským nárokům na sporné místo“ a pokračuje: „Tento medializovaný náboženský rituál vyslal hlasité politické poselství: že jednostranná izraelská kontrola jeruzalémských posvátných míst je Spojenými státy otevřeně podporována. Spíše než neutrálním aktem víry bylo toto divadlo provokativním schválením izraelské agendy v Jeruzalémě.“ Negm dále svým čtenářům sugeruje, že izraelští vůdci již dlouho využívají náboženskou symboliku na svatých místech v Jeruzalémě k upevnění svých nároků, přičemž návštěva Rubia a Huckabeeho do tohoto vzorce přesně zapadá. Píše: „Trojice Netanjahu, Rubio a Huckabee nápadně vložila do štěrbin zdi modlitební lístky a připojila se k hebrejské modlitbě vedené duchovním jmenovaným státem.“ Ptám se, co je na tom špatného? Zpochybňuje někdo, že muslimové po výzvě muezzina patřičně reagují, v souladu se svými náboženskými povinnostmi? Proč je tedy zpochybňována a politizována aktivita izraelského premiéra a jeho hostů u nejposvátnější židovské památky, Západní zdi? Kromě toho není pravda, že „izraelští vůdci již dlouho využívají náboženskou symboliku na svatých místech v Jeruzalémě k upevnění svých nároků“. To platí, logicky, samozřejmě a přirozeně, o židovských svatých místech. Například Chrámová hora, posvátná pro Židy stejně jako pro muslimy: jelikož jsou na ní významné islámské svatyně, byla po osvobození v roce 1967 ponechána z hlediska náboženské správy jordánské islámské instituci Waqf a v jordánsko-izraelské mírové smlouvě z roku 1994 je výslovně uvedeno, že Izrael „respektuje současnou zvláštní roli Hašemitského království Jordánsko v islámských svatyních v Jeruzalémě a při jednáních o konečném statusu dá historické roli Jordánska v těchto svatyních vysokou prioritu.“
Ibrahim Negm v další části svého článku připomíná slova jednoho z poradců prezidenta Palestinské autonomie Mahmúda Abbáse, podle něhož se Izrael snaží „posílit svou svrchovanost ve východním Jeruzalémě a prezentovat falešný příběh na úkor historické reality regionu, jehož kořeny jsou islámské, křesťanské, palestinské a arabské“. To je hodně silná káva. Jednak panu poradci vypadly z výpisu kořeny židovské, potažmo izraelské, jednak falešný příběh, mající za cíl delegitimizovat Izrael a popírající židovské kořeny ve Svaté zemí a židovské vazby na Jeruzalém, permanentně prezentují palestinští Arabové a jejich podporovatelé. Mezi nimi i poradce Negm. Ten se v závěru uchýlil k propagandistické lži, když napsal, že „nanejvýš medializované modlitby izraelských a amerických osobností u Zdi mají za cíl upevnit jediné náboženské vyznání Jeruzaléma, které vylučuje arabské - muslimské a křesťanské - dědictví města. Nikoli. Izrael muslimské a křesťanské dědictví Jeruzaléma respektuje, ale žádá, aby Arabové respektovali dědictví židovské. Zatímco Izrael ve své Deklaraci nezávislosti garantoval, že bude chránit svatá místa všech náboženství, tak Jordánsko poté, co mu připadl východní Jeruzalém, se vůči Židům zachovalo nanejvýš hanebně a s jejich svatými místy nakládalo s bezohlednou brutalitou. Židé byli z jordánské části města vypuzeni a jejich svatá místa utrpěla nenapravitelné škody. Synagogy, pokud nedošlo k jejich likvidaci, byly přeměněny na stáje nebo sklady. Znesvěcena byla řada hřbitovů, náhrobky použili Arabové jako stavební materiál či dlažbu při budování komunikací. A tak podobně. Na to pan poradce Negm zřejmě zapomněl.
Závěr nemůže být jiný. Východní Jeruzalém se už nikdy nesmí dostat pod jakoukoli arabskou suverenitu. Nejen proto, jak si v něm počínali pod roce 1948 Jordánci, ale především z toho důvodu, že celý Jeruzalém, sjednocený a nedělitelný, je a navždy zůstane hlavním městem židovského státu a jeho lidu. Tak jak tomu bylo od časů starověkého krále Davida. Je nanejvýš absurdní, že na nejposvátnějším židovském místě, Chrámové hoře, se podle takzvaného statu quo mohu modlit pouze muslimové – nikoli ovšem Židé. A podle představ Ibrahima Negma, kdyby bylo po jeho, by Židé neměli mít právo modlit se ani u Západní zdi. Tak vypadá kompromis v arabském pojetí. Je osvědčenou pravdou, že moudří lidé neopakují stejnou chybu dvakrát a že je bláznovstvím dělat stále stejnou chybu a čekat jiné výsledky. Historie ukázala, že ponechání východního Jeruzaléma v ruku Arabů, třebaže šlo o důsledek války, byla chyba a chybou by právě tak bylo ji opakovat. Obnovit práva Židů ve východním Jeruzalémě nepomohly žádné rezoluce OSN, ale osvobození této části města izraelskou armádou. Stejně jako ukončení holocaustu by nepřinesly žádné výzvy Společnosti národů, i kdyby za světové války smysluplně fungovala, ale přispělo k tomu výlučně osvobození koncentračních táborů armádami Spojenců.
●