Izrael slaví 77 let: Pohled exministra

Většinou jako politik strany Likud, pouze v letech 1999 až 2013 působil ve Straně středu. Nicméně dnešní vládu vedenou Likudem kritizuje. Soudí, že vnitropolitický boj v Izraeli se nevede mezi pravicí a levicí; zápas je veden o demokracii v Izraeli: mezi těm, kdo normy a hodnoty demokracie respektují a těmi, kdo nikoli. Před 7. říjnem 2023 se aktivně zapojil do protestů proti kontroverzní reformě soudního systému prosazované nynější koalicí, a to navzdory tomu, že po většinu času své kariéry byl klíčovou figurou v Likudu, potažmo na izraelské pravicové scéně. Je synem Elijahua Meridora, dlouholetého spolupracovníka legendárního expremiéra Menachema Begina. Jako ministr spravedlnosti se zasloužil o přijetí důležitého Základního zákona: Lidská důstojnost a svoboda. (Základní zákony nahrazují v Izraeli ucelenou ústavu.) Začátkem letošního dubna poskytl novinám The Jerusalem Post rozhovor, o jehož obsahu referuje server Jpost.com.

Meridor je přesvědčen, že demokracie není pouze vláda většiny. Vůdci jako Putin v Rusku se těší většinové podpoře, přitom ale Rusko není demokratickou zemí. Moderní demokracie jsou charakterizovány tím, že soustředí pozornost na jednotlivce, nikoli primárně na skupinu nebo národ. Moderní typ demokracie zahrnuje individuální práva a svobody; jednotlivci musí být chráněni před projevy zneužití moci, což je stejně důležité jako vláda většiny. Podle jeho názoru byl Izrael zpočátku unikátní případ, protože výkonná moc byla kontrolována jen velice málo a vláda mohla dělat téměř cokoli. K vyvážení této moci se v prvních letech existence státu rozvinula tradice silného soudního systému, pro který byla příznačná nezávislost a aktivistický přístup. Později přibyla další pojistka v podobě posílení kompetencí generálního prokurátora (a jeho úřadu). Obecně lze říci, že v průběhu izraelské historie panoval konsensus ve dvou věcech. V respektu k pravidlům hry a základním hodnotám.

Jde to i bez ústavy

Exministr soudí, že i bez ústavy devadesát procent izraelských politiků z obou stran spektra - levice, pravice - používalo jazyk demokracie, právního státu a lidských práv. Výjimkou byli na jedné straně kahanisté (židovští supremacisté*/), na druhé straně krajní náboženské antisionistické formace jako Neturei Karta**/. V uvedeném rámci existoval prostor pro otevřenou debatu o politice – o národní bezpečnosti, konfliktu s palestinskými Araby, hospodářských záležitostech a dalších námětech. A jak je tomu dnes? Linie nevede mezi levicí a pravicí, ale mezi těmi, kdo ctí hodnoty demokracie a těmi, kdo ne. Meridor patřil ve vrcholné politice k těm členům Likudu, kdo v minulosti postavili mimo zákon kahanistické strany Kach a Kahane Chaj, resp. znemožnili jim kandidovat do parlamentu. S trpkostí poznamenává, že dnes stoupenci rabína Kahaneho udávají tón ve vládě a „rasismus se stal součástí diskursu“.

*/ Supremacisté – ti, kdo věří, že určitá skupina lidí (ta jejich) je nadřazena skupinám jiným.

**/ Neturei Karta – ultraortodoxní náboženští extremisté, podle nichž je vznik Izraele projevem rouhání, antisionisté.

Generální prokurátorka, šéf tajné služby

Meridor je toho mínění, že součástí antidemokratického trendu je i snaha vlády odvolat generální prokurátorku Gali Baharav-Miaraovou. Ta má podle izraelské tradice jako právní poradce kabinetu stanovovat, co je a co není v jeho rozhodnutích legální. Na místě by bylo, aby vláda, místo úsilí zbavit ji funkce kvůli tomu, že oponovala některým exekutivním iniciativám, sama sobě položila otázku, proč se opakovaně pokouší porušovat zákon.

Kriticky Meridor nahlíží také na rozhodnutí vlády odvolat k 10. dubnu ředitele vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet Ronena Bara. Z toho nakonec sešlo, protože Vrchní soudní dvůr Barovo odvolání pozastavil. Záležitost se posléze vyřešila tak, že Bar oznámil svoji rezignaci k 15. červnu a vláda původní rozhodnutí o odvolání zrušila. To ale nic nemění na tom, že pokus vlády Bara odvolat byl podle Meridora z demokratického hlediska velice nebezpečný. Meridor nepopírá, že Bar nese v souvislosti s masakrem Hamásu ze 7. října 2023 velký díl odpovědnosti, nicméně připomněl, že samotný premiér Netanjahu po tragédii, řekl, že s Barem bude i nadále spolupracovat – a také tomu tak do nedávna bylo. Změna nastala podle exministra až v souvislosti s vyšetřováním aféry „Katargate“, v níž jsou Netanjahuovi blízcí spolupracovníci podezřelí z poskytování PR služeb katarskému státu. Meridor varuje, že odvolání Bara by Netanjahuovi v principu poskytlo imunitu před trestní odpovědností a postavilo by ho nad zákon, protože v budoucnu by jakýkoli státní žalobce nebo vyšetřovatel mohl čelit v obdobných případech hrozbě odvolání od politika, jehož kauzou se zabývá (třebaže Netanjahu v „katarské aféře“ obviněn není, ale jako politika se ho kvůli vyšetřování jeho spolupracovníků týká).

Úpadek demokracie – také v Izraeli

Meridor dospěl k přesvědčení, že k úpadku demokracie došlo v Maďarsku, Turecku, Polsku, Jižní Americe a ledaskde jinde a s neskrývaným zklamáním přiznává: „Nikdy bych nevěřil, že by se to mohlo stát i v Izraeli. Jenomže se to děje. Říci něco takového je velice těžké a bolestivé, ale je to tak.“ Z úst tohoto člověka zní tato slova jako vážné varování. Problém podle něj – patrně v souladu se rčením, že ryba smrdí od hlavy, začíná v politickém vedení. Premiéra Netanjahua sice přímo nejmenoval, ale obecně odsoudil lídry, kteří místo toho, aby stanovili jasnou vizi, upravují své postoje tak, aby byly v souladu s veřejným míněním. (Nebyl Dan Meridor v poslední době na stáži v České republice?) Politici by podle něj měli odvádět občany od jednání motivovaného „základními pudy“, které jsou zhusta iracionální a někdy i násilné. Dnešní izraelské vedení sice využívá sociální média k přímé komunikaci s občany, ale místo toho, aby projevilo vůdcovství (v dobrém slova smyslu), formuje své postoje podle nálad veřejnosti. Vůdcovství (leadership) je součástí řešení problémů ve společnosti. Meridor vyjádřil naději, pakliže příští volby v roce 2026 budou svobodné, spravedlivé a uskuteční se v řádném termínu, vznikne nová vláda, která bude znamenat „návrat k sionismu“ – v kontrastu se současným „rasismem a extremismem“. Vyjádření je to ostré, takříkajíc na hraně, leč od bývalého pravicového izraelského politika; proto je zapotřebí dát takovému hodnocení odpovídající váhu. Dlužno ovšem dodat, že Meridor kritizuje také některé opoziční politiky, kteří se podle něj také příliš starají o průzkumy veřejného mínění a jasně neprezentují svoji vizi politiky, která by sloužila jako alternativa.

Okolnosti 7. října 2023

Meridor nepovažuje strategii „zadržování Hamásu“ a snahu o dosažení dlouhodobého příměří s tímto teroristickým hnutím za chybnou. Během řady let a za vlády několika premiérů se Izrael vyhýbal dobytí Pásma Gazy (myšleno po svém stažení v roce 2005), třebaže Hamás území násilně převzal v roce 2007. Jeví se to tak, že v této věci panoval mezi izraelskými politickými elitami jistý konsenzus – dost možná i kvůli absenci „plánu B“, to je co by se mělo dělat poté. Ovšem pokud se Izrael smířil s tím, že má za svými hranicemi extremistický subjekt, pak mělo být přistoupeno k pravidelnému a důslednému „vyhodnocení rizik“, aby byla zajištěna stabilizovaná situace. Meridor soudí, že takováto hodnocení jsou odpovědností předsedy vlády a Národní bezpečnostní rady – Netanjahu a rada v této věci naprosto selhali. Například každotýdenní hodnocení situace by mohlo vyvolat debatu o přijetí patřičných preventivních opatření. I ta nejmenší z nich, například posílení hranic o dva armádní prapory by mohla hodně pomoci. Vyjádřil se k ožehavé otázce posilování Hamásu na úkor Palestinské samosprávy (PA), což je, podle něj, jedna část problému. PA má sice daleko k dokonalosti a stále vyplácí mzdy vězňům, kteří spáchali teroristické zločiny, nicméně od doby, kdy převzal vedení Mahmúd Abbás, PA se aktivně do teroru nezapojuje. (Tvrdí Meridor, nicméně k tomu je nutné dodat, že laxnost vůči teroru jiných formací v Judeji a Samaří lze charakterizovat jako jeho pasivní podporu.) Izrael se měl vážně zabývat návrhem USA, který počítal s tím, že pravomocí v Pásmu Gazy se místo Hamásu ujme PA, samozřejmě za předpokladu, že projde náležitými reformami. (Je ovšem otázka, jestli je PA něčeho takového vůbec schopna.)

Vztahy s palestinskými Araby

Konflikt s nimi je podle Meridora také spojen s hrozbou pro izraelskou demokracii. Připomněl, že po šestidenní válce 1967 se vytvořily dva tábory. Na jedné straně to byla národní pravice, která usilovala o anexi Západního břehu (Judea a Samaří), údajně s představou, že palestinským Arabům bude přiznáno plné izraelské občanství. V opozici stála levice, která preferovala (a preferuje) dvoustátní řešení. Meridor říká: „Všem však bylo jasné, že anexe Západního břehu bez udělení plných práv Palestincům nepřipadá v úvahu. To by nebyl sionismus, ale rasismus.“ Připomněl vyjádření expremiéra Begina, který prohlásil, že takový krok by z Izraele udělal Rhodesii. Dnes je dle jeho výkladu považována anexe bez udělení občanství za legitimní, nicméně i tak by se jednalo o hrozbu pro demokracii.

Hrdost versus zklamání

Dan Meridor v závěru rozhovoru konstatoval: „Toto (Izrael) je projekt na celý život. Z židovského – a nejen demokratického – pohledu. Vybudovali jsme tu něco obrovského a úžasného, s bezprecedentním úspěchem a za obtížných podmínek. Byli jsme na to hrdí – a já na to byl hrdý celý život. Je ale možné být hrdý na to, co se děje dnes? Není. Chci nás přivést zpět z temné uličky… na krásnou a úspěšnou cestu.“

Pomineme-li poslední větu, neboť je zcela mimo Meridorovy možnosti něco tak ušlechtilého udělat, to už bude úkol pro někoho jiného, pak v závěru interview vyjadřuje pocity mnoha Izraelců a jejich přátel v zahraničí. Včetně autora těchto řádků. Vskutku, dnešní Izrael je poněkud jiný než ten, který jsme milovali, obdivovali, podporovali a hájili v mnoha uplynulých desetiletích. Za sebe říkám: Izrael miluji, obdivuji, podporuji a hájím stále stejně, třebaže některým aspektům tamního politického života ne vždy rozumím.

Zdroj:

https://www.jpost.com/israel-news/article-852040