Hybridní hrozba z Hongkongu: jak jsem místo glukometru dostal lekci o bezmoci státu

Všechno to začalo docela banálně. Na stránkách cz.coeurva.co, provozovaných společností Hong Kong Jubang E-Commerce Limited, jsem objednal laserový glukometr. Reklama slibovala revoluční technologii – měření cukru bez píchání, bez bolesti, bez komplikací. Cena? Přijatelná. Nabídka? Působila seriózně. Jenže balíček, který dorazil, obsahoval úplně něco jiného: levný oximetr. Žádný laser, žádné měření cukru, žádné zázraky. Jen plastová krabička na měření saturace kyslíku – běžně dostupná za zlomek ceny. A samozřejmě zcela k ničemu, pokud jste diabetik.

První krok byl logický: napsal jsem prodejci, že zboží neodpovídá objednávce. Žádal jsem buď dodání správného přístroje, nebo vrácení peněz. Odpověď nepřišla. Psát znovu? Zbytečné. Ticho. Když jsem začal pátrat, zjistil jsem, že nejsem sám. Na stránce VašeStížnosti.cz jsou desítky lidí se stejným příběhem: objednali glukometr, dostali oximetr, žádná komunikace, žádná náhrada. A stát? Mlčí stejně jako ten e-shop.

Zákon je přitom jasný: podle § 1829 občanského zákoníku může spotřebitel do 14 dnů odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku. Pokud zboží neodpovídá smlouvě, má právo podle § 2169 požadovat nápravu nebo vrácení peněz. A pokud prodejce neplní své povinnosti, dopouští se bezdůvodného obohacení (§ 2991).

Jenže co z těchto paragrafů, když firma sídlí v Hongkongu? Česká obchodní inspekce nemá pravomoc. Evropské spotřebitelské centrum? Pomůže jen v rámci EU. A soud? Zahraniční spor kvůli tisícikoruně nedává smysl. Takže zatímco stát posílá miliony do „strategické komunikace“ a financuje týmy na sledování „nebezpečných narrativů“ na internetu, obyčejný člověk zůstává úplně sám proti reálnému podvodu, který ho okradl.

Tady se dostáváme k podstatě problému. V posledních letech slyšíme, jak stát „chrání demokracii“ před hybridními hrozbami, jak investuje do boje s „dezinformacemi“ a jak potřebujeme koordinátory pravdy. Jenže nikdo nás nechrání před reálnou hybridní hrozbou – kombinací právního vakua, globálního e-obchodu a technologického podvodnictví, které zasahuje přímo naši peněženku a důvěru v systém.

Veřejné peníze plynou do projektů, které analyzují memy na sociálních sítích, ale nikdo nesleduje desítky pochybných e-shopů, které podvádějí tisíce lidí. Náš stát dokáže označit facebookový příspěvek za „dezinformaci“, ale nedokáže zastavit e-shop, který soustavně porušuje spotřebitelské právo. To není náhoda – to je selhání priorit. A co může udělat občan?

• Odstoupit od smlouvy, i když to nebude mít účinek.

• Požádat banku o chargeback, pokud platil kartou.

• Podat stížnost na ČOI a dTest, i když výsledek bude jen statistický.

• A hlavně: varovat ostatní.

A co by měl udělat stát?

• Vytvořit centrální registr rizikových e-shopů místo registru „dezinformačních webů“.

• Prosazovat legislativu, která umožní efektivní blokaci podvodných online obchodů, nikoli mazání názorů.

• Investovat do digitální ochrany spotřebitele, ne do digitálního cenzora.

• Informovat lidi, jak rozpoznat obchodní podvod, místo aby jim diktoval, jaké názory smí číst.

Můj případ s laserovým glukometrem je možná maličkost. Ale symbolicky vypovídá o mnohem větším problému. O státu, který se učí chránit občany před „špatnými slovy“, zatímco ti samí občané jsou denně obíráni, klamáni a zneužíváni v šedé zóně digitálního trhu. Hybridní hrozba není tweet. Hybridní hrozba je to, když se právo zastaví na hranicích a občan zůstane nechráněn. Hybridní hrozba je to, když stát místo obrany reality bojuje s interpretacemi. A největší hybridní hrozba ze všech? Když lidé ztratí víru, že je vůbec někdo chrání. Nejsme chráněni před tím, co nám ubližuje. Jsme chráněni před tím, co nám má vadit. A v tom je ten největší podvod ze všech.