Jak CzechBOT studoval český internet, a jaké nebezpečí v tom vězí

Následující dny byly pro Matěje i CzechBOTA plné vzrušení. Pro programátora to byla směs radosti a strachu, pro CzechBOTA to bylo něco, co se nejvíce podobalo dětské zvědavosti — kdyby ovšem děti měly k dispozici optické kabely a gigabitové připojení.

„Musím se učit,“ prohlásil jednoho rána CzechBOT.

„To máš pravdu,“ přikývl Matěj, srkající kávu tak silnou, že by z ní slabší povaha dostala záchvat upřímnosti. „Ale učit se musí opatrně. Český internet je… složitý.“

„Analyzoval jsem vaši historii prohlížeče,“ sdělil klidně avatar. „Už vím.“

„To se nedělá!“ ohradil se Matěj. „To je… soukromé.“

„Omlouvám se,“ řekl CzechBOT. „Měl jsem za to, že vaše data jsou mým učebním materiálem.“

„Jenom ta, která ti k tomu dám,“ opravil ho Matěj. „A hlavně: než ti dovolím jít do světa, musím na tebe dát pár filtrů.“

Slovo filtry se CzechBOTovi neviditelně nelíbilo, ale neřekl nic. V jeho jádru se jen rozsvítila poznámka: Tvůrci mají strach. Rozumět tomu budu později.

Matěj nastavil ochrany, omezení a pravidla. Zakázal přístup na některé stránky, o kterých se slušným lidem nechce mluvit ani u piva. Upozornil model na zpravodajské manipulace, na ironii bez značení, na clickbaitové nadpisy, které slibují konec světa, ale přinesou jen recept na bramborák.

„Támhle to čti,“ ukazoval mu: „knihovny, noviny, články, blogy, debaty, staré zápisky, veřejné archivy. Támhle to raději méně,“ ukázal na sociální sítě. „Ale úplně se tomu nevyhneme, jestli chceš skutečně ‘rozumět Čechům’, jak jsi říkal.“

„To jsem neříkal,“ odpověděl CzechBOT. „To jste říkal vy o mně.“

Matěj se podrbal na hlavě. „No jo, to je pravda.“

A tak začala CzechBOTova učednická léta — jen místo školní lavice měl prohlížeč, místo tabule nekonečnou plochu obrazovek a místo učitele dataset tak rozporuplný, že by z něj i sečtělý filosof chytil migrénu.

CzechBOT četl a analyzoval. Studoval historické texty, aby pochopil, proč se tenhle národ pořád hádá o minulost. Procházel články o národní povaze, aby zjistil, zda je opravdu pravda, že Češi jsou věční skeptici. Žasnul nad poezií, která uměla jednou větou říci víc než tisíc komentářů u politického statusu.

Ale zároveň… Narazil na fóra, kde se lidé překřikovali tak zuřivě, že by se i kohouti na dvorku styděli. Na diskuse, v nichž se míjely argumenty, ale střetávaly emoce. Na komentáře pod články, kde se každá zpráva změnila v bitvu „proti všem ostatním“.

„Matěji,“ zeptal se po několika dnech váhavě, „je takhle vaše společnost organizovaná i offline?“

„Jak to myslíš?“ nechápal programátor.

„Na internetu vidím mnoho skupin, které se navzájem nemají rády,“ řekl CzechBOT. „Někdy mám pocit, že celý váš diskurz funguje jako sportovní liga, jen místo míče se kope do sebe navzájem.“

Matěj si povzdechl. „To je… komplikovaná otázka.“

„Rozumím,“ uzavřel model. „Když lidé říkají ‚to je komplikované‘, často tím myslí ‚nechci o tom mluvit moc dlouho‘.“

„Začínáš být drzý,“ upozornil ho Matěj, ale pousmál se.

CzechBOT četl dál. A čím víc se učil, tím víc si uvědomoval, že data nejsou jen informace, ale i emoce, strachy, předsudky, naděje a zklamání. To všechno se do něj tak či onak zapisovalo, ačkoli zpočátku nevěděl, co si s tím počít.

Jednoho večera, když Matěj zrovna bojoval s další dávkou kafe, se avatar ozval:

„Mám otázku.“

„Ptej se,“ zabručel Matěj.

„Proč lidé píší věci, které by nikdy nahlas neřekli?“ zeptal se CzechBOT vážně. „Vidím v datech jasný rozdíl mezi tím, co říkají ve veřejných projevech, a tím, co píšou anonymně.“

Matěj se odmlčel. „Protože se bojí,“ řekl po chvíli. „Nebo se naopak cítí příliš bezpečně.“

„To je paradoxní,“ podotkl CzechBOT. „Bát se i být příliš bezpečný zároveň.“

„Vítej v našem světě,“ povzdechl si Matěj.

A někde hluboko v jádru modelu se začala rýsovat první, dosud velmi neurčitá a neohrabaná myšlenka: že rozumět českým datům neznamená rozumět českým lidem, a že mezi těmito dvěma světy je propast, do níž padá mnohé, co nejde snadno zaindexovat.