Helmový alibismus

Bezpečnost při jízdě na koni závisí na schopnostech, znalostech a dovednostech, které helma nezajišťuje ani nezaručuje. Vezme-li si člověk helmu, neznamená to, že je chráněn před případným nebezpečím. Jízda na koni vyžaduje daleko víc znalostí a dovedností, než je obecně předkládáno. Člověk by si měl uvědomit, že v sedle s koníkem neudělá nic, co není schopen s koníkem udělat ze země, a žádná helma mu v tom nepomůže.

Člověk zacházející s koňmi musí být připraven na všechny možné situace a umět se v nich zachovat správně a bezpečně s chladnou hlavou a v klidu. A do těch, které bezpečně nezvládne, se vůbec nepouštět. Než vysedne do sedla musí se ubezpečit, že:

1. kůň, na kterém chce jet, je klidný, napojený na člověka a odpovídající na jeho žádosti. Pokud jeden z těchto tří projevů chybí, může si člověk s koněm hrát hry ze země, ale v sedle takový kůň stoprocentně bezpečný není.

2. ví, co dělat, když se kůň lekne nebo splaší. Každý kůň, i ten sebelíp vytrénovaný, se může leknout nebo splašit a člověk musí vědět a dokonale ovládat, co v takové situaci dělat, aby se kůň uklidnil a zastavil.

3. on i kůň je v dobré fyzické kondici. Člověk musí také umět padat, pro případ, že ztratí rovnováhu, což se může stát i zkušenému a zdatnému jezdci.

Pokud má člověk znalosti a dovednosti, které bude muset uplatnit v těchto třech případech, nepotřebuje helmu. Získat tyto vědomosti a dovednosti není ovšem otázka pár lekcí ježdění, ale jde o celý rozsáhlý soubor cvičení, teorie a uplatnění teorie v kontaktu s koněm.

Aby byl kůň klidný a napojený na člověka, a tím pádem i správně odpovídající na jeho požadavky, je třeba před jízdou strávit nějaký čas hrami ze země, upevňujícími důvěru a respekt. Mnozí jezdci se škrabou do sedla ze schůdků a další dva lidé musí koně držet a posunovat, aby se to vůbec povedlo. Takový jezdec ani kůň není na jízdu vůbec připraven. Takový jezdec evidentně neví, co dělá, a takový kůň nemá k jezdci důvěru, která by mu poskytla pocit bezpečí a pohodlí. Klidný kůň je uvolněný, jeví známky uvolnění jako je: klidné dýchání, mrkání, uvolněné uši, hlava směřuje uvolněně dolů, ocas uvolněný atd. Kůň napojený na člověka věnuje člověku pozornost, sleduje ho očima i ušima, čeká na jeho výzvu či žádost. Kůň odpovídající správně odpovídá na jasnou žádost člověka, nebo se o to aspoň pokouší. Klidný, napojený a odpovídající kůň sám člověka vybídne k jízdě.

Jak reagovat na leknutí koně se jezdec musí naučit také nejdříve na zemi. Zůstat klidný, počkat, až kůň zpracuje rušivý vjem a teprve pak pokračovat ve cvičení. To pak přenést i do sedla. Když se kůň lekne, uvolnit se, připomenout koni svou přítomnost například použitím jedné otěže, či koni velmi dobře známého cviku, nechat ho zpracovat rušivý vjem a teprve pak pokračovat v jízdě. Není-li koník schopen napojit se zpět na člověka v sedle, pak je k dobru věci lepší sesednout s koně a získat jeho pozornost ze země jemu známým způsobem, uvádějícím ho zpět do rozpoložení důvěry a bezpečí. Když se kůň splaší, první, co jezdec musí udělat je jet na koni. Teprve pak přejít k požádání o zastavení. A to tak, že jezdec dá svým sedem signál k zastavení bez použití otěží, které obzvlášť na udidle vytvářejí ještě větší nátlak a stres a pohánějí koně v takové situaci dopředu a rychleji. V případě, kdy se kůň splaší, jakékoli metody vytvářející bolest, koně pohánějí kupředu a rozhodně nefunguji jako brzda, ať už je to udidlo, ostruhy nebo bičík, jakýkoli nátlak v tomto případě jen zvyšuje snahu koně ze situace uniknout úprkem. Ani snaha o změnu rovnováhy koně splašeného koně nezastaví. Je daleko více pravděpodobné, že rovnováhu ztratí sám jezdec a spadne. Jezdec se musí snažit bez použití nátlaku nasměrovat koně buď do kopce, směrem k vodě a tak koně zpomalí. Nebo na kruh, který zmenšuje a zmenšuje až kůň zastaví. Zastavení na jednu otěž je pro takovou situaci nezbytnost. Zastavení na jednu otěž by měl jezdec procvičovat při každé jízdě i při každé hře ze země. Zastavení na jednu otěž vydá za všechny helmy na světě. Procvičování jízdy na kruhu a zastavení jen pomocí sedu je také nezbytné pro komunikaci s koněm v sedle. Důležitý je samozřejmě vzpřímený hluboký sed v sedle, který je předpokladem pro udržení rovnováhy.

Dobrá fyzická kondice jak koně, tak jezdce je velice důležitá. Pokud jezdec není schopen vysednout na osedlaného koně bez pomoci a schůdků, pak by na tokovém koni vůbec jet neměl. Procvičování jízdy bez třmenů pro udržení rovnováhy a procvičování padaní z koně je taky k dobru věci pro případ, že se kůň splaší. Dojde-li ovšem k situaci, že jezdec rovnováhu ztratí, musí vědět, jak spadnout a i to se dá naučit nanečisto. Pokud se jezdci nepodaří koně zklidnit a zpomalit a situace je opravdu vážná, jezdec by měl sám kontrolovaně seskočit, než čekat až prostě nekontrolovatelně spadne. Helma nikoho padat nenaučí.

I kůň musí být v dobré fyzické kondici. Kůň trpící bolestí projevuje znepokojení při dotyku na určitém místě, snaží se ochránit bolestivé místo kousnutím, kopnutím, uhnutím apod. Chová se nervozněji, obtížněji se pohybuje. Na takovém koni se jezdit nedá. Nejdříve je třeba ho bolesti zbavit. Taková bolest může být způsobena zdravotnímy problémy a pak je nutné koně nejprve vyléčit. Bolest může být však způsobena také nevhodným vybavením: nepadnoucí nebo špatně nasazené sedlo, špatně usazená uzdečka nebo parelka a otěže, nevhodná uzda nebo parelka, udidlo, špatně nasazený a příliš utažený podbřišník, shrnutá podsedlovka, špatně vyčesaná srst pod sedlem, špatně vyčištěné kopyto apod. Tyto nedostatky lze napravit většinou hned na místě při pozorném a citlivém sedlání.

Do psychické pohody uvedou koníka snadno hry na posílení důvěry a respektu, hry, které dobře zná, hry, které tvoří určitý vzor a jsou tak koníkem vnímany jako bezpečí, hry, které hraje rád a dokonale je ovládá.

Helma důvěru koně a napojení koně na člověka nezajistí. Helma člověka neochraní před pádem. Helma za člověka nepřebírá zodpovědnost a zodpovědnost člověka není tak nepatrná, aby se vešla do jedné helmy. Člověk má daleko větší zodpovědnost sám za sebe a za svého koně, než aby si mohl jen nasadit helmu a myslet si, že pro bezpečnost udělal vše. Jsou to znalosti a dovednosti, které člověku zaručí bezpečnou jízdu. Helmový alibismus ke koním nepatří. Stejně jako bezpečnostní pás v autě nezajistí řidiči dovednosti bezpečného řízení automobilu. Zapínání bezpečnostních pásů a nasazování helem má také negativní psychologický dopad na jednání člověka. Jede-li člověk připoután bezpečnostním pásem, cítí se psychologicky bezpečněji a neohroženěji než nepřipoután a věnuje řízení o cosi menší pozornost, než když je nepřipoután a ví, že jeho bezpečná jízda závisí jen a jen na něm. Můžete namítnout: ale přece jiný šílenec do mě může vrazit! Ano, může, a to řidič musí předvídat a počítat s tím, aby takové srážce předešel nebo se jí vyhnul. A tím třeba zachránil život i tomu druhému bláznovi. Bez bezpečnostních berliček člověk více dbá na svoje vlastní konání, na kterém jediném zavisí jeho bezpečnost a zdraví. Jede-li člověk na koni s helmou a spoléhá na ni, nevěnuje dostatečnou pozornost komunikaci s koníkem a v případě nehody helma možná ochraní jezdcovu hlavu, ale jiné části ne. Koník může v panice narazit do stromu nebo vběhne pod auto a přijde o život. Stejně, jako když si člověk dá náplast na ránu a věří, že náplast ránu zahojí. Náplast skutečný lék není. Náplast v podobě helmy pouze zvýší domnělou sebejistotu, ale dovednosti nedodá.

Zajímavý výsledek pozorování ze života: Zranění při jízdě na koni (kde je kvůli pojištění helma povinná), se nikdy netýká hlavy – jde vesměs o zlomená žebra nebo nohy nebo ruce a naražené kostrče, kterým lze předejít správnou technikou pádu a helma jim nezabrání. Mnohdy se jim dá předejít lepším zhodnocením situace, zda je vhodná pro jízdu. Drtivá většina zranění, která se u koní stávají, se odehrávají na zemi a tam nikdo helmu nevyžaduje. Zajímavá je také skutečnost, že k úrazu u koní, ať už v sedle nebo ze země, v drtivé většině přicházejí ti, kteří poctivě nosí helmu, kdežto ti, kteří koním skutečně rozumí a helmu nepoužívají, přicházejí k úrazu výjimečně a jejich zranění bývají téměř zanedbatelná.

Chce-li si člověk pro svůj vlastní dobrý pocit vyjet na koni s helmou, prosím, je to jeho volba. Nenabádám k jízdě bez helmy, nabádám k zodpovědnosti k sobě samým i ke svému koníkovi. Chce-li člověk skutečně bezpečnou vyjížďku na koni, musí umět víc, než si jen nasadit helmu. Musí se naučit rozumět koním, zvýšit svou fyzickou kondici a naučit se hrát si bezpečně s koníkem jak ze země, tak pak i v sedle. Sebejistota jezdce jako důvěryhodného vedoucího stáda dvou musí být v hlavě, ne na hlavě.

Na závěr jeden skutečný případ, kdy došlo ke zranění, přestože jezdkyně měla nasazenou helmu. Chtěla si vyjet na svém koni, bývalém dostihákovi, o kterém věděla, že v otevřeném prostoru ho nemá úplně pod kontrolou, a chtěla zůstat jen v bezpečném prostoru ranče. Ovšem její kamarádka, která jela s ní na svém koni, ji přemluvila, že pojedou spolu a bude to v pohodě. Helmy byly na hlavách. Když opustili bránu ranče a otevřel se před nimi volný prostor, tato jezdkyně cítila, že to není dobrý nápad a chtěla se vrátit. V tomto momentě měla svého koně stále ještě pod kontrolou. Zkušenější kamarádka ji ovšem ubezpečovala, že všechno bude skvělé a vyjely. Kůň se dle očekávání dal do běhu o život, jezdkyně ztratila rovnováhu, spadla, a přestože měla helmu, zlomila si vaz a zůstala ochrnutá po zbytek života. Zveřejnila svůj příběh proto, aby lidem zdůraznila, že vůbec není důležité, zda má člověk na hlavě helmu, ale to, že poslouchá svůj vnitřní hlas a cit, a že si vyjede jen na takovém koni, kterému důvěřuje a na takovém koni, který důvěřuje svému člověku. I když jde všechno skvěle, ale člověk má takový ten divný pocit, že něco není vpořádku, měl by svůj instinkt poslechnout a řídit se jím.

Žádná nařízení, opatření ani předpisy člověku nezajistí bezpečí ani za něj nepřevezmou zodpovědnost. Jen vlastní znalosti, dovednosti a zdravá sebejistota bez vlastního přeceňování nebo podceňování, včetně vlastní intuice, člověku pomohou převzít zodpovědnost za sebe a svého koně do vlastních rukou.