Robotní patenty doby temna
Doba temna
Zatímco dnes si slovo „robot“ spojujeme s technologií, v 18. století znamenalo něco mnohem tíživějšího – nucenou práci sedláka pro šlechtu, kterou nešlo odmítnout, nešlo si ji vybrat a už vůbec za ni nedostával zaplaceno. Nebyla to práce, ale povinnost – a zároveň institucionální otroctví s lidskou tváří. Pojďme si připomenout, co se vlastně skrývá za lety 1713 a 1781, které v našich učebnicích často přeletíme bez hlubšího zamyšlení. A přitom jsou to roky, které zásadně formovaly život milionů lidí – našich předků.
Robotní patent 1713: Od chaosu k pečlivě spočítanému útlaku
Rok 1713 – vláda císaře Karla VI., doba po válečných zmatcích, kdy se habsburský dvůr rozhodl „zklidnit poměry“. Jedním z nástrojů byl tzv. robotní patent, který zlegalizoval a standardizoval nevolnickou práci pro vrchnost. Žádné „jenom když si panstvo vzpomene“ – teď bylo černé na bílém, kolik dní v týdnu musel sedlák robotovat, kolikrát se měl zapřáhnout k pluhu a kolik hodin odedřít. Mělo to být spravedlivější. Ve skutečnosti to jen legitimizovalo vykořisťování, které do té doby fungovalo podle libovůle. Poddaný nebyl pánem svého času, svého těla ani své práce. Nemohl se odstěhovat, vzít si partnera bez souhlasu vrchnosti ani naučit se řemeslu mimo panství. A přitom to nebyli nějací „nevolníci“ ze starých legend – byli to obyčejní lidé, kterým dnes říkáme „český venkov“.
Zrušení nevolnictví 1781: Josef II. a jeho poloviční revoluce
Když v roce 1780 zemřela Marie Terezie, na trůn usedl její syn Josef II. – panovník, který chtěl řídit říši podle rozumu, účetních knih a trochu i soucitu. Nechtěl bourat monarchii, ale chtěl ji modernizovat. A právě z toho důvodu 1. listopadu 1781 vydal Patent o zrušení nevolnictví. A teď pozor – ten dokument neznamenal konec roboty. Znamenal konec osobního poddanství: sedlák už nemusel žádat o povolení ke sňatku, mohl se stěhovat, učit se řemeslu, měl větší svobodu pohybu i volby. Vrchnost už nebyla jeho „majitelem“. Ale pořád musel na její pole, pořád musel zadarmo pracovat – pokud si chtěl ponechat půdu. Byl to velký krok, ale ne celý krok. Josef II. byl osvícenec, ale i centralista. Věřil, že svobodný člověk bude platit více daní, ale ještě nevěřil, že úplná svoboda je nutná. Sedlák byl tedy „volný člověk s robotní povinností“ – oxymóron, který se v praxi nijak zvlášť nelišil od starého útlaku.
Až 1848 přinesl skutečnou svobodu
Celé to čekání na skutečnou svobodu trvalo dalších 67 let. Až v revolučním roce 1848 byla robota zrušena definitivně. Ne z milosti panovníka, ale pod tlakem událostí. Venkov konečně přestal být zdrojem „bezplatné energie“ pro šlechtická panství a začal být partnerem – byť stále s menší rovnováhou sil.
Proč na to nezapomenout? Protože robota není jen slovo ze starých spisů. Je to symbol. Symbol doby, kdy si lidé zvykli, že jejich čas nepatří jim. Že práce je povinnost, ne možnost. A že panství rozhoduje o životě. Dnes se možná neplužíme za koňmi na poli, ale i my někdy pracujeme pro „vrchnost“, která nám nechává jen malou část z toho, co vytvoříme. I my někdy přijímáme daně, regulace a povinnosti, které přichází shora – bez souhlasu, bez diskuse, „protože to tak je“. A právě proto má smysl připomínat si, že zrušení nevolnictví nebyla samozřejmost. Byla to výjimka, výsledek dlouhého zápasu. A že skutečná svoboda nezačíná tím, co smíme dělat – ale tím, o čem smíme rozhodovat sami.