Dlouhý, široký a bystrozraký

Vyjádřit se k něčemu je mnohem snazší, když jste přímým účastníkem děje. Jenže tu možnost často nemáme. Máme pocit, že jsme díky digitálním technologiím blíž světu než kdy dřív. Stačí pár kliknutí, chci-li se podívat na konkrétní ulici nebo dům někde v Peru. Všechno je dostupné. Ale do jaké míry odpovídá dojem, který si z takového pohledu udělám, skutečnosti? Vidím obraz – věrný, ostrý – ale necítím atmosféru. A tak se může snadno stát, že vizuální dojem, který získám přes obrazovku, je úplně jiný než realita.

Napadá mě to pokaždé, když si vytvářím názor na osobnosti a události, které znám jen z médií. Třeba když přemýšlím, kdo by si snáz zavázal tkaničky — já, dědek, ale poměrně zachovalý, nebo Lipavský. Vím, že je mladší, ale zároveň mi připadá kulatější, zaoblenější. Na té známé fotce z Ukrajiny působí, že má o dvacet kilo víc než já. A s tou helmou na hlavě — kdyby se sklonil — by mu nejspíš spadla. Tkaničky by si asi nezavázal úplně snadno. Ale to je právě ten virtuální dojem. Třeba je mrštný jako úhoř, cvičený ve fitcentru ministerstva zahraničí pod dohledem speciálně školeného trenéra.

Já si tkaničky ještě zavázat zvládnu. Dávám sice přednost obuvi na zip, ale když není zbytí, skloním se a zavážu je. Říkám si: když nic jiného, aspoň dobré cvičení. Co si ale říká Lipavský, to se z médií nedozvím. Novináři se na takové věci neptají. Na Ukrajinu jede pětkrát do roka, ale tkaničky si přece zavazuje denně. Tedy pokud nenosí boty na zip, nebo mu je nezavazuje řidič služebního vozu. A tak se dozvídáme jen to, co nám média sdělují, protože si myslí, že je to důležité — a ne to, co nás skutečně zajímá.

Když už jsem u Lipavského: nejprve byl prý propalestinský, teď je prožidovský — i když už trochu rezervovaně. Ale koho zajímá, že někdo byl nejdřív Pirát a pak třeba v ODS? Lidé mění názory jako ponožky. Není první ani poslední, spíš je to norma. Mě spíš zajímá, jestli je můj dojem správný — jestli si umí zavázat tkaničky, aniž by se moc zadýchal. Vzhledem ke svému věku by s tím neměl mít problém. Pokud ano, a pokud mu v ohnutí brání břicho, poradil bych mu, aby tolik nejedl a trochu se hýbal. Ale tohle na internetu nenajdu. A tak podléhám svým dojmům, založeným na jedné nepovedené fotografii, kde stojí jak tvrdé y, s helmou na hlavě.

Nebo takový Staňura. V televizi mi připadá trochu úlisný — možná je to jen tím, že se neumí pořádně oholit. Teď se zdá být až vyhýbavý s tím rozpočtem. Prý ho nikomu nedá, že je jen jeho. Přitom je to vysokoškolsky vzdělaný elektrospecialista, který by — na rozdíl ode mě, co umím jen kibicovat — určitě snadno vysvětlil princip tranzistoru nebo možná i to, jak funguje lednička. Všichni o něm mluví, že zbabral co mohl, ale bůh ví, jak je to ve skutečnosti.

Také se mi zdá krajně nepravděpodobné, že by se Fiala tolik potil. Televize zkresluje, a člověk pak nabyde dojem, že všichni politologové z Brna jsou tak nějak vlhcí a umaštění.

Je potřeba si stále připomínat, že svět, na který reagujeme, je svět virtuální. Není to svět skutečný. A když si na základě fotografií a dokumentů myslím, že Lipavský je měkejš, můžu se šeredně mýlit. Třeba je to tvrďák všemi mastmi mazaný a sympaťák k tomu. Zatímco já se tu můžu tvářit jako tvrďák a sympaťák, a přitom být měkejš — a pěkný hajzlík. A Fiala může být suchý jak tabák v dýmce Tarase Bulby a Staňura něco podobného, hezkého a voňavého.

To je ta virtuální realita — a s tím se zatím nedá nic dělat. Žijeme v takové době. Dokud se nevymyslí něco lepšího, musíme se smířit s tím, že ti, které si myslíme, že známe prostřednictvím sítí jako dlouhého, širokého a bystrozrakého, mohou být ve skutečnosti krátcí, úzcí a tupozrací.