Hermann Hesse už nejspíš nikoho nezajímá
Následky jet lagu
1. Náhodné setkání s esejemi
Dostaly se mi do rukou eseje Hermanna Hesseho. Vznikaly v průběhu mnoha let – od roku 1904 až do roku 1961 – a pokrývají široké spektrum témat: od literatury a literárních autorů až po úvahy o indické a čínské kultuře, které mu byly obě velmi blízké. Hesse nikdy nestál v centru mého čtenářského zájmu; kromě stručného dokumentu o jeho osobě jsem jeho literární tvorbou zůstal téměř nedotčen. Tentokrát, bojujíc s jet lagem, mě však lákalo přečíst si právě jeho kratší texty.
2. Hesse jako kulturní poutník
Hesse je prototypem hledače – podobně jako mnohé jiné velké osobnosti evropské a světové kultury. Četl jiné autory, přemýšlel o jejich dílech, psal o nich – a jeho eseje svědčí o tom, že jeho četba byla rozsáhlá a hluboká. Byl si vědom mnohoznačnosti doby, v níž žil, a nedokázal přijmout jedinou definitivní pravdu, která by mu jednou provždy poskytla pocit intelektuálního spočinutí.
Ve svých esejích podává svědectví o vlastním pohledu na osobnosti a otázky, které ho zajímaly. Co mě jako dnešního čtenáře nejvíce zaujalo a naplnilo nostalgií, bylo jeho vědomí duchovní propojenosti s proudem evropské a světové kultury. Jeho úvahy se týkají Dostojevského, Kafky, Junga, Freuda, Steinera, Walta Whitmana a mnoha dalších. Široký rozsah témat, potřeba orientace, pochopení a hledání inspirace pro vlastní úvahy.
3. Reflexe dějin a duchovní krize
Hesse píše také o tom, že první polovina dvacátého století přinesla dva velké světové válečné konflikty. Temné předpovědi o úpadku kultury bez víry a bez Boha, které zvěstovali Dostojevskij a Nietzsche, se naplnily snad ještě hrůznější podobou, než jakou si dokázali představit.
Tyto historické otřesy Hesse vnímal jako výzvu k hledání nového pochopení světa. Hovoří o náznacích, které svědčí o postupném utváření nové duchovní podoby lidstva. Očekával, že k něčemu podobnému dojde.
4. Otevřenost a inspirace z Východu
Nebyl dogmatik. Vedle teosofie a antroposofie projevoval hluboký zájem o orientální tradice – zejména indický buddhismus a hinduismus, stejně jako čínskou konfuciánskou a taoistickou filozofii.
5. Generace vzdělanců a jejich ústup
Podobně jako Stefan Zweig, Thomas Mann, Romain Rolland a mnozí další patřil k lidem, kteří se neuzavírali před světem. Pokládali za samozřejmost být informovaní, angažovaní a důkladně obeznámení s nejvýznamnějšími intelektuálními a uměleckými proudy své doby.
Tento svět, tak samozřejmý a známý, mi připadá, že se nějak uzavírá. Osobnosti tohoto druhu – s širokým kulturním přehledem a potřebou vlastní tvorby – jako by zanikly, nebo alespoň přestaly být ve společnosti vidět.
6. Kdo dnes tvoří kulturní proud?
Není zvykem obracet se s žádostí o názor k osobnostem tohoto typu. Nahradili je komentátoři, úspěšní podnikatelé, zkorumpovaní či nadějní politici. Po široce vzdělaných lidech, kteří uvažují o mravní integritě a širších souvislostech, jako by se slehla zem.
A přesto – dnes žije na Zemi více lidí než kdykoli předtím. Je téměř jisté, že se mezi námi vyskytují lidé stejně – a snad i více – duchovní a talentovaní než Hesse, Mann nebo Rolland. Ale není o nich slyšet. Možná se skrývají, jsou zaskočení rychlostí poznání, nebo obtížností pochopení všeho nového. Na rozdíl od těch, kteří touží být viděni, jsou spíše v ústraní.
7. Trapnost moudrosti?
Individuální moudrost, zkušenost a stáří působí dnes až trochu trapně a nepatřičně. Hlavní proud se zajímá o mladé influencery, rockery s drogovými zkušenostmi, polyamorní ženy, které se nazývají emancipované, a hrdiny typu Kajínka. Největší komerční úspěch má John Brown se svým „Tajemstvím všech tajemství“ a telenovely, kde viktoriánské aristokraty hrají tmaví herci.
8. Závěrečná pochybnost
Nebo je to snad jinak? Přestal být tento druh tradičního poznávání pokládán za cestu, která by mohla společnost přivést k nějakému hlubšímu smyslu a ukázat jí správnou cestu?
Přes svůj velký obdiv a respekt k Hessovi a jemu podobným začínám mít pocit, že v jejich dílech nacházíme spíše empirické svědectví o trvalé potřebě některých lidí hledat širší a hlubší odpovědi – než skutečný návod vedoucí k poznání. A v jejich textech archeologický záznam o jejich hledání. Něco jako nutný, ale už překonaný vývojový stupeň, který se spojil s něčím širším a univerzálnějším.
Dnes, jako každý běžný člověk vědomý si svých omezených časových a rozumových rezerv, hledám odpovědi na své otázky na internetu, u AI a na YouTube. Místo nostalgie za ztraceným věděním jsem spíše skeptik vůči velkým slovům – a stává se ze mě zarytý obdivovatel pokroku v alchymii, kterou dnes nazýváme vědou. A to může být projevem vlastního duchovního úpadku – nebo naopak prozření.
V každém případě už několik dní trpím nespavostí kvůli devítihodinovému časovému posunu. Už i kvůli čtenářům Blogosvěta doufám, že se to brzo srovná – a budu moci zase normálně spát místo čtení Hermanna Hesse.